Sirius.
V ty vetché blány starých pergamenů
co rukou chvějící se žasem píši
zrak upíraje na protější stěnu,
kde nebes Paní slétá s hvězdných výší
(svou patou zmoka drtíc, do plamenů
jenž kácí se), kol máje vůni dýší
v mou celu sladké, svlačec rosné zvonky
si zavěšuje révy na úponky:
i píšu a děs ňader mých se tiší.
A k tobě, Matko, nejdřív dík můj letí,
jež v hvězdný plášť svůj zachytla jsi svět,svět
jak ptáče zlekané před ohně změtí,
již s hvězdy oné Satana plil ret.
Ó jak to vrýti věkům do paměti!
Čas, vlna velká, převalí se hned,
a lidstvo jde a rychle zapomíná
a v žernov svůj dál hřích a blud je spíná.
Stůj při nás, hvězdo strážná, v moři běd!
As měsíc tomu, jednou v refektáři
jsem zřel, jak převor v tichém rozhovoru
109
dlí s bratrem Anselmem, jak zrak jim září
a mimo nadání se octli v sporu;
kmet Anselm s bledou, rozsekanou tváří
od šavlí tureckých žil v našem sboru
juž drahný čas a jeho cela šerá
v podkroví věže byla u kláštera,
přes úzkou pavlač lze tam přijít z choru.
Tam bratr Anselm nebe pozoroval,
rej oblaků a bludné dráhy hvězd,
tam nitky tajné stopoval, jež snoval
a házel osud v kolej lidských cest.
Jak noční můra byl a hned se schoval,
když cizince zřel; – mnohá divná zvěst
tak o něm rozlehla se v kraji širém,
jak v asyl k nám prch’ zmítán světa vírem
po bludné pouti směsí niv a měst.
Však to juž bývá lidské pouti konec,
pták bouřlivák pod nízké chaty krovem
se utiší, jeť život divý honec,
my plachá zvěř. – Však pravdivým dál slovem,
než k hórám plesný vyruší mne zvonec,
chci vyprávět, ač malbou nebo kovem
by zvěčnit měla se pro příští věky
ta událost, než zapomnění řeky
ten klášter zatopí i s mojím rovem.
Tož já jsem slyšel, ovšem zlomkovitě
při večeři, kdy konvice a mísy
a nože chřestily, co fráter hbitě
od pultu čtení svoje v hluk ten mísí,
ač Anselm mluvil tiše, ostražitě,
110
mne převorovy jaly vážné rysy,
jenž skloněn nad talíř a vraště čelo
děl: Nevěřím, co vaše oko zřelo,
vy mýlíte se, to bývalo kdysi,
Dnesdnes nemožno to, v pevných ve stěžejích
se mohutný ten hvězdný točí vír
kol slunce, s ním dál v obrovitých rejích
a všady vládne souzvuk, lad a mír;
v pohádkách pohanských a epopejích,
kde hory chodily, jak z pěvců lyr
to zaléhá k nám, titani kdy spolu
se s bohy utkávali ve zápolu,
a hvozdy drtili co květný pýr,
Vv těch časech zašlých věc to byla možná;
dnes všecko jiné, bůh jest světa pánem
a bajkou legenda je obstarožná
v předivu hříček obrazností tkaném.
Nám stačí víra a pak mysl zbožná
a klidně lehnem večer, vstanem ránem! –
Však jak by zdrcen myšlénky své tíží
děl Anselm: Já ho viděl, on se blíží,
jak v moře krůpěj v jeho jícen skanem.
A byť i hnul se – pakli vaše oči
se nemýlí při matném svitu luny –
to tříšť jen hvězdná v hlubinách se točí,
by nové perly boží do koruny
tam zasadila; sotva zrak je zočí,
v tom juž se mění nebes věčné runy:
jsou jako noty pod andělů rukou,
111
ti jako v zlaté cymbály v ně tlukou,
by tvorstva králi zněly jejich struny.
Tím hovor skončen, dál se pilo, jedlo
a rozmluvu tu divnou, přetajemnou
z těch, s převorem co kolem stolu sedlo,
neslyšel nikdo lákán vůní jemnou
úpravných krmí; pak se všecko zvedlo,
zvon k hodinkám když zavzněl chodbou temnou,
však po nich když jsme vycházeli z kůru,
já Anselma zřel, na převora vzhůru
jak významně kýv’ šeptna: Pojďte se mnou!
Já obrysy jich viděl, po pavlači
jak mihly se do Anselmovy cely,
pak odejít jsem musil. Křídlo dračí
své sklonila noc, já byl osamělý,
však jako můra hovor ten mne tlačí.
Kdo blíží se? Co jen to spolu měli?
Snad bratr Anselm čeká Antikrista,
či, pán bůh s námi, světa zkáza jistá
se blíží, soudný den?... Slyš, kterak zněly
Aa mřely hodin rány v tichu noci,
já k modlitbám klek’ a pak povstal zase.
Do Svatých všech jsem poroučel se moci
a ochrany – krok chodbou rozléhá se,
jde převor od Anselma, jako otci
mám svěřit mu svou tíhu? I to zdá se
mi nemístné – i bdím a dále čekám,
a šumu, ruchu každého se lekám,
však ticho jako jindy. V krátkém čase
112
Jájá zapomněl též na vše, nebo žití
svou zvyklou v klášteře šlo kolejí.
Co platno, jednou všem nám bude mříti,
ať dřív či pozděj, bouře peřejí,
či v zálivu, kam tiché hvězdy svítí;
s tou třeba rozloučit se nadějí,
že k vůli nám se pořad světa změní,
dál život vře a porod jako mření
tu bouřněj vzkypí a tam volněji.
Leč jednou v noci ze snů divné směsi
byl vzrušen jsem jakýmsi nepokojem,
mně zdálo se, že vidím hořet lesy,
jež věnčí klášter, a že divým rojem
se hrnou k nám. Kříž udělám, by běsi,
již straší nás, kde mohou, celým vojem,
zas uprchnuli v stíny skal a lesů.
Však procitnu v tom a kolem zrak nesu,
v mé oko zář se leje celým zdrojem.
Zář temně krvavá v mé okno splývá
a rudým leskem příšerně vše ztápí,
kříž, klekátko, v mou kropenku se dívá,
krvavé slzy na můj háv i kápi
rozlévá děsně. – Skočím z lože, divá
tu úzkost zatne v srdce mé své drápy.
Je pravdou sen můj, zda to vskutku hoří?
Zřím na svou celu celou v ohně moři,
mnu oči zas, jdu k oknu a zřím čápy,
Jižjiž na zvonici svoje hnízdo měli,
oblétat teskně trámoví i zvon,
113
leč jinak tichý spící kraj byl celý,
les posupně se mračil v mraků shon,
jež příšerně se na obloze tměly,
však v rudé záři v zenitu stál on,
on, přízrak bratra Anselma; já chápal...
Jak rudý kolos na svět z tmy se sápal,
já chvěl se. – V ticho to sjel zvonu tón.
Zněl na poplach a tichou nocí kvílel,
do choru bratry volal; přehodiv
svůj hábit za druhy jsem v bázni pílel;
juž stáli v sboru, bratr Anselm div
ten vykládal, co věděl, s nimi sdílel,
na převora svou lysou hlavou kýv’,
jak říci chtěl by: Já měl pravdu přeci,
jsou nevyzpytnénevyzpytné, a přec možné věci. –
A Sirius plál okny jako dřív.
A bratr Anselm, oko vzňaté žárem,
všem vyprávěl, co věděl z dávných knih.
Ta hvězda svět je obrovitý tvarem;
a plna ohně, který v ručejích
tam vře a kypí nekonečným varem,
i samo slunce skane v jeden mih
co žhavá krůpěj v jeho žhoucí nitro,
ta hvězda letí v noc a letí v jitro
a země před ním, co před sluncem sníh.
Ta hvězda peklo je, to k nám se blíží,
ji viděl Snorr, tam nastoup’ Dante cestu,
tam duše Satan do plamenných díží
cpe a je míchá k příšernému těstu.
114
Svět hříchem uzrál a my zla jsme spíží,
vše hvozdy nepostačí k pekel klestu,
jímž topit budou pánve, kotle, lázně.
Ach, kdo nás této osvobodí strázně,
jak vyhnout se sírnému tomu křestu?
A převor hromem zvolal: Na kolena,
ó bratří, na kolena! Modlete se!
A varhan lkavý vodopád juž stená
a chrámu klenbami se žalně třese,
v náš pláč ozvěna zalká probuzená...
Ad te, Domine! ku hvězdám se nese
a slova žalmů tříštěna jsou vzdechy,
ten bije hruď, ten křičí bez útěchy,
a vše se mísí jak lijavec v lese.
Jak orkán prosba naše k nebi létla,
sta zvuků jako kapek teče z houby,
již mačká pěsť. Ó věčný otče světla,
zbav hněvu nás a předčasné té zhouby!
Však v okně dál se chvěla rudá metla,
nám zdálo se, že archandělů trouby
se ozývají v těchto zvuků proudu,
že blízko den je posledního soudu,
že hvězda ona prsten jest, v němž snoubí
Sese země s prvotnou tou směsí hrůznou,
kde nebyl člověk, kde jen žhavé látky
v spěž pojily se neladnou a různou.
Děs závratný nás pojal v hmotu zpátky,
co proti němu s vteřinou tou nuznou,
již zveme žití? S bohem buď, sne sladký!
115
Však v tom zas hrůza neznámého příští
tu touhu klidu v pláč a vzdechy tříští, –
jak odtrhnouti se od prsu matky?
Za Anselmem pak v konec kapitoly
jdem v jeho celu všichni jak sbor stínů.
Zde výhled volný na hory a doly
se otvíral, stál klášter v horském klínu.
Ach, posud cítím, kterak zrak mne bolí
od lesku hvězdy té, kam jen jej šinu;
byl rozhled velký obzorem i krajem –
ach, smutné jitro; zem, jež byla rájem,
teď vidětvidět, jak se chystá k svému zhynu.
Jak Anděl hněvu ve krvavé zbroji
od hlavy k patě hojně šupinaté,
před námi v zenithu ta hvězda stojí,
v střed země metá střely svoje klaté
a vůčihledě roste. V nepokoji
dí opat: Brzy vyjde slunce zlaté
a brzy, bratři, s plesem uvidíte,
jak zbledne ona a jak světlo hbité
ji zatopí a v pouti její zmate.
A plni touhy všichni ku východu
jsme obrátili zraky žádostivě,
den rostl juž, zvěř všelikého rodu
se vzbouzela a vyla úzkostlivě,
na tesách skal i dál u řeky brodu
ve strachu křídly tlouklo ptactvo divě,
a s dechem zatajeným my jsme stáli
a zřeli k nebi, východ slunce ždáli,
až odlesk jeho vzplá na choré nivě.
116
I vyšlo konečně; všem srdce tepá –
však div se náhle nezastaví v běhu:
to slunce žárné byla výheň slepá,
s tou hvězdou porovnána plnou žehu.
Jak můra, křídloma jež pracně třepá,
se svíčky plamenem se octnouc v střehu;
tak vysílené, mdlé se neslo vzhůru
skrz páry špinavé a žlutou chmuru,
jak člunek v moři dálném beze břehů.
Juž konec všemu, po naději veta!
A hvězda rostla jak plamenný štít,
již bylo rozeznat, kde hor v ní četa,
kde povrch řekou a výmoly zryt
a stále blíž byl ten Asrael světa;
lesk rudý neustával mořem lít
do vzduchu na zem posupný a kalný,
a hvězda rostla v jícen skalný, valný,
v němž patrný byl zraku ohně kmit.
Jak zapomníti to vidění zkázy!
My stáli v žáru jako zkamenělí
a hvězda rostla na strž beze hrází,
a její krátery jen více zely,
žár doléhal k nám taký, že až mrazí;
list kroutil se a vlny vyschnout spěly
a ptactvo žárem usmrcené mrakem
se dolů sypalo, zem byla vrakem,
kol něhož vlny zatracení hřměly.
Teď zdálo se, že hvězda zastavila
svůj děsný pochod, s kresbou strží, skal
na kalném nebi samota že zbyla,
117
však moru zkázyplný dech z ní vál
a zhouba jako potopa se lila;
z nás každý věru dýchati se bál,
v chrám zpět nás volal převorův hlas vážný,
a nový žalmů zpěv jak cherub strážný
nad námi těchy peruť rozepjal.
Tak přešel den, však noc jak zapomníti!
Jak světluška u lože nemocného,nemocného
žár matný slunce pospíšilo skrýti
za příkré stráně svahu lesnatého;
zřím stále, jak v mé okno hvězda svítí,
jak Anděl boží msty, jak v ruce jeho
číš bleskoce, jak na svět smrt z ní lije,
v to hodin věžních rána temně bije
jak smutný ohlas: Již jest konec všeho!
Bez jídla, pití na kolenách stále
jsme trvali juž na vše připravení,
z všech hříchů druhu druh v upřímném žale
jsme vyznali se ve slz hojných vření,
a čekali, až náhle, nenadále
v tu propast ohně slétnem v okamžení,
juž oko bálo se výš pohlédnouti,
kde hvězda v svojí zakotvená pouti
se zdála ztrnulá jak v přemýšlení.
A zatímzatím, jak nám pozděj’ přišlo k uchu,
co v modlitbách my trvali a v pláči,
svět potácel se ve šíleném ruchu;
tu vida chvíli zhouby, která kvačí,
číš rozkoše všech vášní u výbuchu
chtěl každý k dnu vychýlit, pokud stačí,
118
a k starým družil jarmo nových hříchů,
a v orgii a ve šíleném smíchu
se v křeči svíjí, vínem hrdlo smáčí,
Aa lásky jméno svaté, všemohoucí
nadarmo béře v nectném objímání.
Na bránu světa slyší zkázu tlouci,
nuž rychle ňadra k ňadrům a skráň k skráni,
dech horký s hvězdy té k nám pálá žhoucí,
dech dívčích ňader v divém rozhárání
je sladší, nuže každý děvče chytnem
a s číší v ruce v smíchu plesném slítnem
v nic, z něhož povstali jsme z nenadání.
Co šílil svět a my co v modlitbách
jsme trvali, den zvolna prošel třetí
a stále rostla beznaděj a strach
a horký výpar stále k zemi letí,
jež jako troud, jak uhel vřela v tmách:
Tu časně ráno kohout začal pěti
tak jasně, vesele jak zpíval vždycky –
já vyhled’ ven, kruh hvězdy gigantický
byl bledší juž a menší v páry změti.
A bratr Anselm vrazil v moje dvéře:
Jsme zachráněni, hvězda na své pouti
se jinam obrací a dále béře;
hle, hory v ní jak boří se a hroutí
a slunce tamo vystupuje v šeře
jak jindy zlaté, pták zas pěje z proutí!
Ven všichni, ven, do mojí spějte cely!
A poslechli jsme a s úžasem zřeli:
(svá ňadra cítím rozkoší se dmouti),
119
Jakjak ohnivý ten kolos zpátky stoupá,
jak dělník po své vykonané práci,
jak menší stále v oblacích se houpá
a v bezdno černé oblohy se vrací,
kol něho jako tříseň květů skoupá
již kmitly hvězdy,hvězdy jako zlatí ptáci,
a hvězda menší ve hlubinu nebe
se noří stále dál a ta ji střebe,
až v posled se jak rudá jiskra ztrácí.
Tam jinoujinou, větší vyhlédla si hmotu,
dí bratr Anselm věže u pokraje,
a všemi zachvělo to: Ku životu!
Zpět ku zemi je líp než do bran ráje!
A v jednu Alleluja bouřnou notu
jsme vpadli a v to zvony, na šalmaje,
z luk, niv a lesů píseň žití letla
a jásot, radost, vděk, ples k Otci světla
zněl z chrámu a táh’ dále v širé kraje.
A my si všichni s plesem v náruč padli
a líbali se jak vráceni sobě,
po tvářích všech se horké slzy kradly
v dík nekonečný, Paní nebes, tobě!
Kmet Anselm opřen věže o zábradlí
zřel za hvězdou a sepjal ruce obě,
tam dávno zanik’ juž lesk její sirný...
Teď v okno mé zas jako démant mírný
plá jemným svitem o půlnoční době.
Jak dmou se ňadra a jak volně dýší,
jak letos byla čaruplná Vesna!
120
I ještě dnes, co tyto řádky píši,
je poupatům jich tříseň listů těsná,
a svlačec ptákům rosnou dává číši,
a hvozdem táhne žití píseň plesná.
Jak vše je život a vše radost pouhá,
jak zvonkem jest i v srdci mnicha touha,
jež volá: Vzhůru, vstaňte, spáči, ze sna!
Ó vstaňte, ze života radujte se,
jej cítí strom i hvězda, květ i kámen,
jím třesou se i ptačí hnízda v lese,
jej cítí šťastní dva v objetí ramen,
když srdce srdci za oběť se nese,
on požehnání je, ne zhouby plamen!
Bůh věčný světy ve své dlani drží,
jsme sice ptáci nad závratnou strží,
však v ruce jeho blaženi jsme. – Amen!
121