Smrt Ježíšova.
Zved’ Pilát čelo z ňader Magdaleny
a v ucho šeptal tajemná jí slova:
„Saronských růží keři operlený,
ó vázo, z které vůně denně nová
se řine, mamíc duši, dive ženy,
tvůj žár mi denně tužší pouta ková,
duch prahne za tebou jak lačný jelen;
věř, Venuši by za tebe dal Hellén.
Jak odměniti mohu, rci, ó ženo,
čím plníš srdce zprahlý, mroucí pažit?
Ó pokyň jen, vše bude vyplněno,
tys rosa nebes, která můž’ jen svlažit
pal vášně, pro kterou svět hledá jméno,
tys vrchol štěstí, jejž lze v světě zažit,
tys hudba v žití mého spornou vřavu
a za tvůj smích dám všeho světa slávu.
Co dáti mohu tobě za odsluhu
těch vděků, před nimiž hvězd záře mizí?
[63]
Vzít červánky na lože tvé a duhu
do lemu tvojí blankytové řízy
vtkát chtěl bych jako mihotavou stuhu
a do ní zlatý paprsk, cit svůj ryzí,
a vzkřísit zmlklé Hellady vše Musy,
by hrály v rytmu řeckém k tvojí chůzi.
A všecko to by ještě málo bylo.
Vše růže asijské pod tvoje tělo,
všech ptáků pění by se v souzvuk slilo,
by v sladké snění tebe uspat mělo.
Z Libanských cedrů, chtěl bych, aby dštilo
v snech celé moře stínu na tvé čelo
a fléten tóny s kaskad plesným echem
by mísily se s tvojím sladkým dechem.
Ba Sidon, Tyrus tolik skvostů nemá
a hrdý Řím, Palmyra přebohatá,
čím zahrnul bych tebe; hleď, juž němá
jsou ústa má, neb trnou žasem jata.
Sup vášně v srdci tluče perutěma,
ó krásou svou jen nevzbuď ve mně kata,
ó zahal spíšspíš, než odkryj svět svých vděků,
když nechceš rtům a duši podat léku!“
A ona usmála se, poupě růže
tak nezaplane v nachu ani rose,
jak ústa její tisknouce se úže
ku jeho uchu, v zraku zamihlo se
cos jako zmije: „Vladař všecko zmůže...“
a mlčela – on žárným zrakem prose
jí líbal ruce, ramena a šíji:
„Ó mluv, již mluv, ať teprv zvím, že žiji!“
64
„Nuž ty jsi vladař,“ děla šeptem plaše,
„dej toho život mi, jejž lid tvůj zítra
chce křižovati místo Barabáše!“
„Co tobě po něm?“ – „Chci ho, mého nitra
to přání, má-li dál kvést láska naše.
Ty váháš? – žádná výmluva tu chytrá
ti nepomůže, čím je muž ten tobě?...“
On mlčel, jen jí líbal ruce obě.
A chvěl se, dumy mračno na své skráni;
touž prosbu vznesla k němu jeho žena,
tak smutná, snivá. Byla chvíle ranní,
když vzbudila se náhle poděšena
na jeho srdci; duchem v přemítání,
co myslí jeho táhla Magdalena,
on srovnával své ženy bledé líce
s růžemi této luzné kouzelnice.
Rty Prokuly se chvěly žalnou touhou:
„Dej toho život mi, jenž zítra zhyne!“
A vyprávěla, celou noc tu dlouhou
co zrcadlo snů temné, truchlostinné
jí ukázalo vidin svojich prouhou,
jak bledá Krista tvář jí stále kyne,
jak viděla – to před zrak se mu vrací –
svět celý jak se v černou propasť kácí;
Thyrsthyrs bohů s obětnicí v prachu leží
a staré chrámy jak se řítí v trosky
a barbaři jak stáda bez otěží
hřmí světem, z něhož zmizel v ráz dech božský,
jak mrtvoly a hranice se věží
a srdce proklaná a štvané mozky
65
jak na troud práchniví a z rumu světa
jak velký požár vzhůru k hvězdám vzletá.
A Pilát snil: Hle milenka a žena
o jednoho zde muže v těžkém sporu,
ten sen, ta divná budoucnosti změna?
A zrakem zalet’ na Golgoty horu,
kde čněl juž kříž, a slyšel, jak zem stená
pod legionů kroky, na obzoru
jak přízrak světa nový řád se tyčí
v svět zakrnělý, malý, trpasličí.
Zřel hasnout slunce, slunce svojí moci. –
Ne, starý svět se nesmí zbortit v kusy!
Čím on by v zvratu tom a bez pomoci?
Vlas Magdaleny probíraje rusý
jak díval by se zděšen v oko noci,
zřel v její zrak a šeptal: „Umřít musí!“
a nelíbal víc, s vytřeštěným zrakem
kýs fantom stíhal v dálce za oblakem.
A Magdalena věru nevěděla,
proč před chvílí ten otrok vášně svojí
schlad’ náhle, ústa proč mu oněměla,
proč smělá ruka váhá a se bojí,
proč kouzlaplné vděky svého těla
mu darmo nese vstříc, v myšlének roji
proč z prstů vypustil vlas její rusý
a šeptal zděšen: „Muž ten umřít musí!“
66