Dialog na poušti.

Dialog na poušti.
Kde vyje šakal jen, sup na kořist se spouští, při svitu bledých hvězd, kdy ztichnul větrů spor, dva snící kolosi ve mrtvé, žluté poušti se náhle vzbudivše ten začli rozhovor: První: Jdou léta nad námi jak písek větrem hnaný, a stejně slunce zář na pustá tryská lada, a my jsme zničení a zmaru tady pány od chvíle, Israel co ohýbal svá záda pod biči dozorců sem svážeje ty cihly, z nichž pak se podstavce s poprsím naším zdvihly. Druhý: My zřeli z daleka na vozech Faraony, jak hnali sem svůj lid ať k přehlídce, ať k boji, a bylo jeho víc než čápů legiony, již z jara nad Nilem se v celých mračnech rojí. Kde obři tito jsou? – Zrak bloudí pustou plání... zde zbyli pouze ti, již v kámen vytesáni! 169 První: Na pestrých korábech při píšťal plesném zvuku, pod slunečníků stem, s vějíři palmovými kol jelo tanečnic, kejklířů v pestrém shluku, ti kruhy řinčeli na lýtkách bronzovými, když začli tančiti ve hlučném dlaní tlesku, co hodil poušti v klín Ptah slunce žhavou desku. Druhý: Pak v slavném pochodu, jenž nezdál se mít konce, já viděl triumfy nad černým lidem jihu; svor s šíje zvonil jim jak s hrdel býků zvonce, šli ruce na hřbetě, jha proklínali tíhu, co brousil sekery za sloupovím sbor kněží a sfingy smály se, jež vchod ku chrámům střeží. První: I seděl Farao v své póse triumfálné, zrak v dálku upřený a na kolenách dlaně, zřel pouště bílý lem, kde mřelo slunce palné, obrysy pylónů, kam slétá sup i káně, se druží k ibisům, jež okem z tvrdé žuly zří v písek, věky jejž k sfing ňadrám nahrnuly. Druhý: A pyramidu zřel, jež dálném na obzoru, kde mrtvých město spí, příšerně pozvedá se; ta v stínech večera na bájnou rostla horu, a vládce zachvěl se; v trofejích, v hodokvase o byssu začal snít, kam jednou hlavu skloní, až váhou Osiris v soud nad ním pozazvoní. 170 První: Zmar, zničení a smrt! Tím nápěv končí každý, hrob všecko přetrvá, i otroky i vládce, hrob všecko vyrovná, vše útoky a vraždy, a spolkne pastýře, jak spolknul celé stádce, hrob viděl Farao své slávy na vrcholu, a pouze hrob je to, co vidíme zde spolu. Druhý: On pouze pravdu měl. – Smrt světem vládne všady. Já dřímal tisíc let a probudil se včera, já karavanu zřel, pustými táhla lady, co k zemi skláněla se noci peruť šerá; v tom táhlý zavzněl hvizd... pak houkly pušek rány... a co zde vidíš dnes z té celé karavany? První: Jen dítě ubohé, jak vodní lilje bílá, zde leží ssinalá a krvácejíc v skráni, jak dcera králů těch, jež v stínech pohrobila pyramid zamlklost! Jen šakal vyje v pláni, sup zobák ostří si a o kořist se hlásí, v šer hvězdný bdíme jen my, strážci mrtvé krásy. Druhý: Mně děsno, po letech že vzbudil jsem se znovu, neb jasně vidím teď, myšlénka Faraonů vesmírem vítězí, svět roven ku hřbitovu, v svých laurech, trofejích, v svých kletbách, pláči, shonu, 171 až příštích století zas Memnon vzbudí spáče, sup nezahýká víc, ni šakal nezapláče. * Tak v chvíli půlnoční, co tma se ve svět spouští a v lůno věčnosti jak slzy padá čas, dva šeří kolosi mluvili spolu v poušti, pak zívli hlasitě, v sen věků padli zas. 172