Kde vyje šakal jen, sup na kořist se spouští,
při svitu bledých hvězd, kdy ztichnul větrů spor,
dva snící kolosi ve mrtvé, žluté poušti
se náhle vzbudivše ten začli rozhovor:
Jdou léta nad námi jak písek větrem hnaný,
a stejně slunce zář na pustá tryská lada,
a my jsme zničení a zmaru tady pány
od chvíle, Israel co ohýbal svá záda
pod biči dozorců sem svážeje ty cihly,
z nichž pak se podstavce s poprsím naším zdvihly.
My zřeli z daleka na vozech Faraony,
jak hnali sem svůj lid ať k přehlídce, ať k boji,
a bylo jeho víc než čápů legiony,
již z jara nad Nilem se v celých mračnech rojí.
Kde obři tito jsou? – Zrak bloudí pustou plání...
zde zbyli pouze ti, již v kámen vytesáni!
Na pestrých korábech při píšťal plesném zvuku,
pod slunečníků stem, s vějíři palmovými
kol jelo tanečnic, kejklířů v pestrém shluku,
ti kruhy řinčeli na lýtkách bronzovými,
když začli tančiti ve hlučném dlaní tlesku,
co hodil poušti v klín Ptah slunce žhavou desku.
Pak v slavném pochodu, jenž nezdál se mít konce,
já viděl triumfy nad černým lidem jihu;
svor s šíje zvonil jim jak s hrdel býků zvonce,
šli ruce na hřbetě, jha proklínali tíhu,
co brousil sekery za sloupovím sbor kněží
a sfingy smály se, jež vchod ku chrámům střeží.
I seděl Farao v své póse triumfálné,
zrak v dálku upřený a na kolenách dlaně,
zřel pouště bílý lem, kde mřelo slunce palné,
obrysy pylónů, kam slétá sup i káně,
se druží k ibisům, jež okem z tvrdé žuly
zří v písek, věky jejž k sfing ňadrám nahrnuly.
A pyramidu zřel, jež dálném na obzoru,
kde mrtvých město spí, příšerně pozvedá se;
ta v stínech večera na bájnou rostla horu,
a vládce zachvěl se; v trofejích, v hodokvase
o byssu začal snít, kam jednou hlavu skloní,
až váhou Osiris v soud nad ním pozazvoní.
Zmar, zničení a smrt! Tím nápěv končí každý,
hrob všecko přetrvá, i otroky i vládce,
hrob všecko vyrovná, vše útoky a vraždy,
a spolkne pastýře, jak spolknul celé stádce,
hrob viděl Farao své slávy na vrcholu,
a pouze hrob je to, co vidíme zde spolu.
On pouze pravdu měl. – Smrt světem vládne všady.
Já dřímal tisíc let a probudil se včera,
já karavanu zřel, pustými táhla lady,
co k zemi skláněla se noci peruť šerá;
v tom táhlý zavzněl hvizd... pak houkly pušek rány...
a co zde vidíš dnes z té celé karavany?
Jen dítě ubohé, jak vodní lilje bílá,
zde leží ssinalá a krvácejíc v skráni,
jak dcera králů těch, jež v stínech pohrobila
pyramid zamlklost! Jen šakal vyje v pláni,
sup zobák ostří si a o kořist se hlásí,
v šer hvězdný bdíme jen my, strážci mrtvé krásy.
Mně děsno, po letech že vzbudil jsem se znovu,
neb jasně vidím teď, myšlénka Faraonů
vesmírem vítězí, svět roven ku hřbitovu,
v svých laurech, trofejích, v svých kletbách, pláči, shonu,
až příštích století zas Memnon vzbudí spáče,
sup nezahýká víc, ni šakal nezapláče.
Tak v chvíli půlnoční, co tma se ve svět spouští
a v lůno věčnosti jak slzy padá čas,
dva šeří kolosi mluvili spolu v poušti,
pak zívli hlasitě, v sen věků padli zas.