Z babylonské brány zástup židů spěl,
když se s nimi střetl prorok Daniel.
Ti křičeli a volali,
až brady se jim kývaly,
a vřeštěli a ječeli,
až oči ohněm sršely
a točili je do středu,
kde jevila se pohledu
smrtelnou mukou uštvaná
choť Joakima, Susana.
Daniel vztáh ruce: Kam pak jdete s ní?
A hlas sterý řve: Na místo popravní!
Tu prorok, jak tu vážně stál,
se Susaně v líc zadíval,
a ona chvíc se pobledlá
zrak černý k němu pozvedla –
tu starcové dva šedí, zlí,
si také v oči pohlédli
a klnouce dí šepotem:
Duch nečistý jej přived sem!
Vystoupili: Neruš chůzi trestu vin,
ústy svého lidu soudil Hospodin!
Muž její, starý Joakim,
šel v dálku za obchodem svým,
a tato žena zlotřilá
v zahradě zatím hřešila
a jako v potupu nám všem
to s babylonským mládencem.
Však nejen Hospodin to zřel,
i náš zrak hřích ten uviděl.
Prorok zíral na ni: Israeli, věz,
čistou jest krev její! Vraždu pášeš dnes!
I ztrnul zástup: Co to díš?
Že nevinnou je? Jak to víš?
Dva kmeti nad hrob schýlení
dosvědčí její hřešení,
dvé párů očí vidělo,
co tělem jejím zachvělo,
dvé jazyků tu svědčilo –
však tebe při tom nebylo! –
Prorok přetrh vzrůstajících řečí proud:
Hospodin tak praví: Obnovte ten soud!
I kázal starce rozdělit
a jednomu dál stranou jít,
a druhému, jenž před ním stál,
řad různých věcí vytýkal,
pak v ráz, jak rys když vyletí
z úkrytu na chřtán zvířeti,
otázku na něj vyřítí:
Kde viděl jsi ji hřešiti?
Stařec myslil chvíli... Pod lentíškem, vzdych.
Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých!
I kázal přijít druhému,
řeč ved mu jako prvému,
nečisté hříchy vytk mu též,
klam lidu, pýchu, mrzkou lež,
pak v ráz, jak rys když vyletí
z úkrytu na chřtán zvířeti,
otázku na něj vyřítí:
Kde viděl jsi ji hřešiti?
Stařec myslil chvíli... Pod svídou, pak vzdych.
Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých.
I vzkřikl zástup velice
a pánaboha chválíce
ven z brány hnali starce dva
a byla ihned poprava.
A prorok přistoup k Susaně,
jež děkovala oddaně,
víc oči než rty mluvily –
pak do města se vrátili. – –
Ve třinácté hlavě knihy Daniel
není slova více. Děj však dále šel:
Počestný starý Joakim
byl v dáli za obchodem svým,
a Susana, jež ožila,
ráda by byla líčila
tu celou starců ničemnost,
tu svoji skálopevnou cnost,
tož Daniel šel s ní až v dům
a oddali se hovorům.
V Babyloně noci tuze tmavé jsou.
Daniel ji trávil v bdění s Susanou.
A když šel domů za rána,
tu duše jeho zmítaná
si zpívala: Ach, Susana!
A vůni vlasů havranních
na prstech ještě cítil svých –
Ach, Susana! Ach, Susana!
Tmu v očích, na rtech sladké mdlo
a lehce se mu to tak šlo –
Ach, Susana! Ach, Susana!