Sestoup Mojžíš se Sinaje
tiskna k hrudi drahé desky,
v něž mu řadu přikázání
sám byl napsal Hospodin,
vidí: celý tábor Židů
v horečném je vytržení,
hlahol trub a jásot zpěvů,
cymbál, tance víření –
levitové, starší lidu,
kněží, muži, ženy, děti –
všichni v spitém chumlu tančí
kol zlatého telete –
koho nenesou pak nohy,
stranou sedí, přikyvuje
rozzářeným zrakem hledě
k bůžku vyvolenému –
lítost, vztek – a Mojžíš mrštil
o zem deskou přikázání,
rozbil modlu, práskal národ,
jenž se rozběh zbaběle –
Kolikrát se od těch časů
divadlo to odehrálo!
Hloupost, jež se zrodí v lidstvu,
stále opakuje se!
A ten básník, který nese
s hory přikázání boží,
mrští jimi v zlosti o zem
a hůl zvedne na národ.
Aristofan, Lukianos,
Dante, Cervantes a Shakespeare,
Byron, Hugo, Leopardi,
Gogol, Puškin, Lermontov,
Giusti, Barbier a Kollár,
Neruda i Čelakovský –
všechna drahá svatá jmena
z lidstva vděčné paměti –
neboť lidstvo je jim vděčno
za rány, jež byly lékem,
za oheň, jenž vypaloval
pošetilost z duše mu –
Arci potom a zas a znovu
postavoval nové tele,
dal se v tanec kolem něho
za hlaholu bubnů, trub:
Nesmrtelně žije hloupost,
nesmrtelně touha pravdy
a ty zápasí a rvou se
v duši lidstva ubohé.
Básníku, ty nezapomeň
na své poslání a úkol,
v stránku světlou duše lidstva,
v posvěcení svoje věř!
Zákon hlásej, který stojí
nad zákony dne. A modly,
jež den zrodí pošetilý,
roztluc svatým hněvem svým!
Toť tvá cesta. Všecko jiné
pěšinky jsou titěrností,
papírových her a květů
k nepaměti propasti.