Král Bábelský, ten, který do zajetí
od prahů svatých judský odvlek’ lid,
spoutané muže, zvrhnuvší se v děti,
ženy a starce, jejich pláčem syt
a nářkem, úbědou, jak tak je zřel,
těch starců, dětí, žen mu bylo žel;
i pravil tak: „Když muž je mezi vámi,
jenž prach mých stop nelízal jako pes,
chci dát vám volnost zpět a ještě dnes
se z rumu začnou zvedat vaše chrámy.“
A lid jen vyl, – a bylo bědování
a zubů jektání a řinkot pout
a na druha druh nemoh’ pohlednout
hanbou! – i stáli se spoutanou dlaní.
A král děl tak: „Vy psové jste a chámy,
jsem stár a nad psy vládnouti jsem syt,
já kousek cti kdes spatřil mezi vámi,
leč, v kom, už se mi nelze rozpomnit –
však, vy jej znáte; – on buď králem vám,
a volnost, vlast a vše vám nazpět dám.“
A lid jen vyl, – to jako moře řvaní
ve skřipot čelistí a řinkot pout
a na druha druh nemoh’ pohlédnout
záští! – a prsty uvolněných dlaní
se křivily ve smrtonosné křeči.
A z chraptivých to hrdel sýpá, ječí:
,,Kde že je ten, jenž nás je o píď větší?“
A starý král se těsněj’ v purpur halí
a naslouchá, ta vřava prokletá
jak vřískavým se jekem v dálku valí.
Teď zbledlou tváří úsměv přelétá, –
neb výkřik zoufalý se zachvěl v dáli,
v němž tichne vřesk a hluk a lidu vytí.
A smál se král: „Teď mohu klidně žíti, –
ten zbytek cti si ukamenovali!“