Byltě člověk jeden, pán to bohatý,
Který obláčel se v kmenty, šarlaty,
A vždy veselými druhy otočen,
Skvostně hodovával, hýřil každý den.
Byl též jeden žebrák, Lazar přezděný,
Na celinkém těle vředy zhyzděný;
U bohatcových ten Lazar leže vrat,
Žádal nasytiť se, zahnati svůj hlad
Drobty, se stolův jež na zem padaly –
A psi přicházejíce mu rány lízali.
Stalo se, že umřel žebrák ten
I jest od andělův donešen
V lůno Abrahámovo a v rajský stan. –
Boháč umřev též, jest v pekle pochován.
A když kvíle v mukách pekel strašlivých,
Nešťastný ten boháč pozdvih’ očí svých,
V jasné dáli Abraháma uviděl,
U něhožto nyní Lazar v lůně dlel.
Tehdy zalkal boháč s pokřikem:
„Abraháme, otče můj!
Nade mnou se ulituj
A Lazara pošli sem:
Nechať u vodě
V libé lahodě
Omočí jen konec prstu svého,
A ovlaží žáhu mého
Jazyka již zpraženého;
Nebo v plamenů těch hrůze
Mučím já se tuze!“
Abrahám pak řekl: „Synu,
Rozpomeň se na svou vinu!
Pomni, že jsi ve svém životě
Jedno dobré věci bral
A rozkoší požíval. –
Lazar, maje se zle, v nuzotě
Kříž svůj mile na se vzal:
Za to ten se nyní těší svými činy,
A ty mučíš se, ach, za své těžké viny!
Nade všecko ale nelze mi
Pomoci ti ve strašlivém podzemí:
Velikáť jest propast mezi námi
Na vysostech a tam mezi vámi;
Odsud nikdo nemůž’ přijít k vám, –
Od vás nikdo k našim výšinám.“
A bohatec dí opět:
„Prosím tedy, otče, tebe,
Lazara by poslal s nebe
Na pozemský svět!
Mámť já ještě bratří pět
V domě otce svého;
Nechť jim Lazar jasnou řečí
O mém smutném konci svědčí,
Aby, odřeknouc se žití zlého,
Nepřišli do jista
V strašlivých muk těchto místa!“
Odpověděl pak mu Abrahám:
„Ale bratří tvoji tam
Mojžíše a proroky své mají:
Těchto nechať poslouchají!“
Na to boháč ještě děl:
„Ne tak, otče Abraháme!
Člověk člověkem se lehko klame;
Kdy by ale z mrtvých někdo šel
A jim, co je čeká, pověděl:
Bez meškání
Dali by se na pokání.“
Abrahám však vece mu:
„Kdož Mojžíše, kdož proroky mají,
A jich nic neposlouchají,
Byť pak někdo z mrtvých vstal
A jim pravdu živou zvěstoval,
Neuvěří žádnému.“