Jde starý Isai k pastvinám
a k Davídkovi praví tam:
Nes bratřím chléb a pražmy!
A tuhle deset syrečků
dej hejtmanovi, synečku,
a pozdravení vzkaž mi!
A David hned si poskočil
a rusou hlavou zatočil:
Hej, pohunku, pas ovce! –
A přešel tichý Betlehem
a širošírá krásná zem
vítala svého lovce.
To výskot byl a zpívání,
když začli všichni skřivani
a David s nimi jásal!
On tolik krásných písní znal,
můj Bože, co jich naskládal,
když otci stáda pásal!
Za slunce došel k táboru:
Tu vojsko volá ve sboru
a šikuje se do řad.
On uzlík nechá u stráží
a v před se tlačit odváží,
vše vidět musí pořád!
Hle, tam jde obr Goliáš!
Chlap jako hora, před ním stráž,
a ušklíbá se z dáli:
„Nuž, nikdo nepůjde se bít?!
Já padnu-li, můj padne lid!“
Však Judští do noh dali.
Zachmuřil David smavou tvář,
zlověstná z očí šlehá zář,
a po zbroji se sháněl.
„Kdo je ten neobřezanec?
To byla by mně pěkná věc,
ten aby lid můj haněl:“
„Jdi, jdi!“ – křik’ bratr Eliáb,
„tys na něj přece jenom sláb!
a co tu vůbec hledáš?
Tam vlka nechals’ ovce pást
a mezi nás se budeš mást
a pokoje nám nedáš!“ –
Nono, můj bratře, jaký vztek!
Vždyť poslal mne sem tatíček.
Nuž, lidé, chci co zlého? –
A všichni kolem zvolali:
Tož zaveďme jej ku králi,
junoška troufalého!
Když toho sršně uštípe,
král Saul jej statky zasype
a dá mu svoji dceru!
Ba celou jeho rodinu
všech robot zbaví v hodinu,
toť lákavé je věru!
Když ale přišel ke králi,
král řek’: „Ty’s hošík nezralý,
však on se zrodil s helmou!“
Jen, pane králi, pošlete
mne proti bídné slotě té,
já pral se s jinou šelmou!
Kolikrát medvěd, ba i lev
ucítil mojich paží hněv,
když s ovcemi si hráli!
Tož jistě nedá Hospodin,
by zhynul jeho věrný syn
a pohané se smáli!
„Nuž, s Pánem Bohem!“ řekl král,
své oruží mu obléc dal,
meč těžký, třpytnou helmu.
Však David nemoh’ poskočit,
ni otočit se, vykročit –
svlék’ pancíř, – překážel mu.
Vzal jenom hůl svou v poskoku
a pro oblázky k potoku
šel do pastýřské brašny,
kol dlaně ovinul si prak –
byl prostý tak – jen jeho zrak
byl bojovný a strašný.
Jde proti němu Goliáš,
a před ním výzbroj nese stráž:
„Aj, hleďme na mladíčka!
Už „Boží voj“ jen panenky
má s křehounkými raménky
a růžového líčka?!
Nu, hleďme, hleďme chlapíka!
Jde s holí jako na psíka!
Ať Belzebub tě zpere!
Pojď jenom, pojď, mé holátko!
Ať puknu, když tě za krátko
sup s vlkem nesežere!“
Tu David zvolal: V hrdlo lžeš!
Ty na mne s mečem, s kopím jdeš
a jazyk tvůj se rouhá –
já však jdu smazat potupu,
jdu jménem Boha zástupů,
On čáka má i touha!
Dnes Bůh tě sevře pěstí svou,
dnes srubnu hrdou hlavu zlou,
Bůh Judský vstává ve mně!
On beze zbraně – synkem svým –
dá vraha ptákům nebeským,
moc Jeho uzří země!
A po mošničce ruku vztáh’,
v prak naložil, kol hlavy mách’
a vymrštil jej rázem.
Hoj, ranil obra do čela,
krev do brady mu crčela
a tváří padl na zem.
A nežli moh’ se sebrat zas,
hup! David meč mu vyrval v ráz,
sťal hlavu odhodlaně.
Tu Filištíni – skřek a lek –
hned horempádem na útěk
a Judští zhurta na ně!
Ó lidé dobří, to byl hon!
až k dálným bránám Akaron
je vrahy seta cesta!
A potom tábor zajali,
vše zbraně, skvosty pobrali
a vraceli se v města.
Tak národu dav svobodu
jel David s králem v průvodu
přes vísky, města, dvory:
Kam přišli, všude, celý den
jim bílých panen, dětí, žen
vstříc vycházely sbory.
A nesly husle, cimbály,
skákaly, hrály, zpívaly
hlas do muziky mísíc:
„Buď slaven Saul, náš pán a král,
on tisíc vrahů ve prach sklál,
však David deset tisíc!“