Na cestě do Kanaán, v poušti Sinu
lid israelský roztáh' plátna stanů,
a vzdorný Sared used' v palmy stínu
a mračil se a reptal proti Pánu:
„Dost strádal jsem a bratry viděl strádat;
teď, Jahve, mluv, co s námi dále míníš?
Tvým synem jsem a právem zvěst mi žádat,
proč ustavičně bezpráví nám činíš?
Proč do kola nás vodí v lestném svodu
jak vola při žernovu sloup tvůj žhavý?
V děs pouště jdem vždy dál, ne na svobodu,
což křik a kletby zoufalých tě baví?
Proč z Mizraimských jsi vylákal nás domů
v tu širou poušť, v to žhavé písku moře?
Mluv, babsky kryjící se vládce hromů,
mluv! proč že stále množíš naše hoře?
Či před lítou nás mužně chráníš zvěří,
jíž dětí naše v dravé dáváš tlamy?
Já nevěřím, ať kdo chce v tebe věří,
mne plané sliby tvé juž neomámí.
Nač vše to matení, nač vše ty klamy,
nač s Mojžíšem ten tajný hovor asi?
Dál byli bychom věru dávno sami...
Ej, lepší v Egyptě jsme měli časy!
Tam vodili nás k práci v ranní době,
ty honíš nás i v noci cestou bludnou;
ba, přes příliš jsi důvěřoval sobě,
a naše svaly schnou a oči rudnou!
Dnes v celé velikosti chápu Kaina
a jsem mu blízek myslí pohněvanou;
nač hlad, nač mor, nač vše ta trýzeň bajná?
máš radost z nich, a proto neustanou!
Z tvých planých slibů není splněn žádný,
lež byla vše, co Mojžíš slíbil lidu;
syt v otroctví byl každý, zde je hladný,
tam v noci měl, zde nikdy nemá klidu,
Tam pouze ruce zmozoleny byly,
zde z nohou opálených krev nám tryská;
tam z Nilu lahodnou jsme vodu pili,
zde stojatou a hořkou z třasoviska.
Tam bylo vše, co k žití zapotřebí,
a povždy masa v soli uschovaná,
a hojnost ryb a melouny a chleby,
zde mana jen a mana zas a mana.
A stále jenom mana, mana stále!
Nač pískem věčně řežavým se brodit?
Mám dosti už, ni o krok nejdu dále,
vímť, chceš nás umořit, ne vysvobodit!
Spíš Amalech snad, k Rafidim jenž kvapí,
nás přepadne a choré zrubá hlavy;
vždyť tupí hlupci, s ozdobnou jen kapí
jsou Káleb s Josuem, již vodí davy.
Zde hynu jen; duch strádá, srdce hoří,
půl v těla útrapách, půl v hněvu tonu;
nuž, chce-li kdo, dál tupě ať se moří,
já navrátím se v službu Faraonů.
Když suchou nohou juž jsme přešli vody,
tož srdnatě je přeplujem tím spíše;
kdo chceš, měj dále na maně své hody,
kdo se mnou, spěš do Nilu plzné říše!“ –
A prchli mnozí z reptajících židů,
by žernov robství znova na se vzali,
i strnul Farao a pravil k lidu:
„Hle, samovolně otroky se stali!“
Co takým odměnou vděk dáti káže,
jimž nad vlast chléb, byť mřeli s jařmem v týlu?
Všem lýkem nohy spoutejte i paže
a v Nil je hoďte v pokrm krokodilů!“