Česká ballada.

Česká ballada.
Pláň u Lipan se halí v stín a mrak a všady, všady krev, kam padne zrak. A všady, kam jen hledneš do kola, tam bohatýrská leží mrtvola. A kdo tu leží, to je český lid, jenž českým pánem zrubán tu a zbit. A v plášti stínů jede divný host přes tichou pláň, zpod hledí civí kost. A pod okrajem pláště čouhá hnát: To jede Smrt, kam její míří chvat? Jak černý rytíř jede, obzor mhou kde ukončen, tam staví jízdu svou. Šer pohltil ji, křídlem lehkých par se nad vyprahlý vznáší suchopár. 186 A jak se blíží stínem k nebesům, jí ustupuje z cesty hvězdný tlum. A jak se blíží z ticha ku ráji, andělské sbory před ní zmlkají. A před Bohem když stojí, velký stín jak v sluncí žeh by padnul ze hlubin. Slyš, Pane světa, dí ten divný host, té honby světem, vraždění mám dost! Jsem zvyklá kosit vojů valný šik, kde zápasníku cizí zápasník. To ptej se bojišť v světa kruhu všech, kde lidská tekla krev a úpěl vzdech. Však bratr aby bratru vrahem byl, věz, k tomu ani Smrt dost nemá sil. Dost práce mé – klid buď má odměna, jsem bratrovraždou, Pane, znavena! Však z mraků zazněl hromný, děsný hlas, až celý prostor v hlubinách se třás’: – Dál za tvou prací! Nesmíš klidu mít, neb dokud člověk šelmou, musíš žít! Až bratr bude bratru věrný druh, až podmaní si láska světa kruh, 187 Ažaž v Čechách bude záští, svárů míň a lásky víc, pak řeknu tobě: Zhyň! Pak zazní hudba vítězná mých sfer! – Tož pouť má věčná! děla mizíc v šer. 188