Gobelin paní markýzky.

Jaroslav Vrchlický

Gobelin paní markýzky.
Po dlouhých oklikách a tisíci kdo sem se dostal ku Cytheře poutí, práh překročil vedoucí k ložnici, ten starý gobelin musil odhrnouti, za kterým teprv krásou zářící jste, markýzko, ho mohla obejmouti! Ký div, že v duši vaše sladké „ano“ si nevšim’, co tam v starou látku vtkáno: Ve troskách chrámu Venuše je scena: Nad ohništěm hoch okřídlený stojí a z krosny, růžemi jež ověnčena a kde se množství lidských srdcí rojí,rojí (to jedno chví se, druhé lká a stená, to klne, jiné mlčímlčí, neb se bojí), za srdcem béře srdce, děsný mžik, a na rožeň je píchá, ukrutník! Leč sotva začne rožněm Amor točit, tu srdcím rostou křídla, shon a chvat, než křídlatý hoch můž’ za nimi skočit, frr... ptáci letí v azur z oken, z vrat! 144 Proč, markýzko, ten starý gobelin zočit vám oko slzou vlhne napořád? Ach, rozumím, vás trápí, srdcí křídla se nechytnou v pel pudru, do líčidla. A přece dosti srdcí malý hoch nachytal pro vás do úsměvů sítě, žel, vždycky než je nabodati moh’, jim vzrostla křídla, prchla okamžitě. Teď v klíně žlutých dopisů jen stoh, pár stužek, kotillonů... staré dítě! a v posled úsměv s trpkou resignací: Žel, srdce mají křídla jako ptáci! 145