Gobelin paní markýzky.
Po dlouhých oklikách a tisíci
kdo sem se dostal ku Cytheře poutí,
práh překročil vedoucí k ložnici,
ten starý gobelin musil odhrnouti,
za kterým teprv krásou zářící
jste, markýzko, ho mohla obejmouti!
Ký div, že v duši vaše sladké „ano“
si nevšim’, co tam v starou látku vtkáno:
Ve troskách chrámu Venuše je scena:
Nad ohništěm hoch okřídlený stojí
a z krosny, růžemi jež ověnčena
a kde se množství lidských srdcí rojí,rojí
(to jedno chví se, druhé lká a stená,
to klne, jiné mlčímlčí, neb se bojí),
za srdcem béře srdce, děsný mžik,
a na rožeň je píchá, ukrutník!
Leč sotva začne rožněm Amor točit,
tu srdcím rostou křídla, shon a chvat,
než křídlatý hoch můž’ za nimi skočit,
frr... ptáci letí v azur z oken, z vrat!
144
Proč, markýzko, ten starý gobelin zočit
vám oko slzou vlhne napořád?
Ach, rozumím, vás trápí, srdcí křídla
se nechytnou v pel pudru, do líčidla.
A přece dosti srdcí malý hoch
nachytal pro vás do úsměvů sítě,
žel, vždycky než je nabodati moh’,
jim vzrostla křídla, prchla okamžitě.
Teď v klíně žlutých dopisů jen stoh,
pár stužek, kotillonů... staré dítě!
a v posled úsměv s trpkou resignací:
Žel, srdce mají křídla jako ptáci!
145