Gorgo.

Gorgo. – J. S. MACHAROVI. –
Na puklý, starý štít v svém rozmaru, jenž divě kypí jako víno mladé a z fantasie tryská poháru, v směs pestrou umělec své barvy klade, vír hadů kštice jsou, tvář bez tvaru a z tahů děs a hrůza zejí všade, nos tupý, ústa křivá, šikmé oči se ve krvavých důlkách divě točí, smích šílený se z koutků svislých krade. Zda ďábla tak si tvoří obraznost? Či války symbol vražedné to jesti? Vlk, který lačen ohlodává kost, hyena, k hrobům jež si cestu klestí, škleb, který stupňuje se v zběsilost a vraždí lásku, naděj, touhu, štěstí, vše v této tváři, vražda, pomsta, záští, vše křičí v těchto vrásek skryto plášti, zlo ku hvězdám z ní hrozí svojí pěstí. [167] Však dobře tak; zlo v každém burácí, ať vyzuří se tedy barvou, dlátem! Ať v pochybnostech duch se potácí, ať hýří v nich,nich jak vítr v listí svátém! Ať výmoly se noha trmácí, ať srdce mdlé jest vlastním sobě katem! Ať hřímá bouř! – Však spadne mlhy clona, tím spíše vzejde tichá noc a vonná na blankytu červánků slávou zlatém. Tím větší bude v srdci svatvečer, čím více bouří dunělo v něm, hřmělo, tím sladčej bude znít mu hudba sfer jak na jezeře, jež se náhle stmělo, když vyjde měsíc stříbro tkaje v šer, v němž slavíků se tisíc rozepělo; v snách Madonny pak budou kráčet, v ruce stvol lilijí a jimi v sladké muce tvé unavené, mdlé pohladí čelo. 168