PROLOG.

Jaroslav Vrchlický

PROLOG.
Na cestách, v dáli, doma, v šeru síní, tu v museích, tam v opuštěných hradech jsem viděl je, tu ložnice vchod stíní, tam stěny zdobí v řasných vodopádech; jich obrysy mou hlavou létly nyní, jak v Armidiných kouzedlných sadech jsem náhle v obrazů stál pestrém tanci a samy v starou splétaly se stanci, jak bleskly hlavou v rhytmů svůdných spádech. A je-li barva žhavější zde v svitu, než na mnohém z vybledlých jejich vzorů, já poslouchal jen, věren svému citu, jak zněly v duše strunách v hlučném choru. Čas přitlumí juž oheň jejich třpytu a zladí v souzvuk, co zde jásá v sporu; já pouze vím, že v nich má duše celá se v citu štěstí plesem rozzvučela,rozzvučela jak z jara hvozd, když slunce na obzoru. Jeť poesie jedna v různých tónech, co sbírá světem, duší jest jen vůně, [5] ať minulosti pestrých na záhonech se opozdí jak motýl v květin lůně, ať jásá radostí ve burných zvonech, ať sfingou zamyslí se, nymfou stůně, ať zkušenosti sbírá hořká jádra, ať poduškou si zvolí dívčí ňádra, z nichž plna touhy zadívá se k luně: Jen vyzněla-li celým, plným zvukem a našla ohlas, jímž se ňadro zdvihá, jak teplý paprsk hmotou tryskla, bukem jak na jaře se první listí míhá, že zrychlenějším srdce bije tlukem a necítí víc, života co tíha, pak jedno, v jakou budoucnost juž zraje. A básník? – Ten juž osud všeho znaje zář jiné hvězdy na obzoru stíhá. 6