Rybáři.

Rybáři.
Jak prostá krajina a milá přec! jí středem široká se vlní řeka, v dál modré hory sedly u věnec, blíž olšemi a buky oko těká, kde bleskem sžehlou pne dub starý plec, čáp zamyšlen na jedné noze čeká; vír komárů a much se vzduchem honí, pták zpívá stranou plané na jabloni, pod kterou v řeku luční potok vtéká. Kde hoří pryskyřník a blatucha a voní planý balšám, do žebříčku si sedli, divná jara předtucha je vedla sem, či Amor zatáh’ kličku? Hoch šepce dívce něco do ucha, jí k zardělému uklání se líčku, a nežli ona zvedne krásnou hlavu, on po udici rychle sáhne v trávu, chce ryby, srdce chytat v sladkou hříčku. Dvě děti jsou to; kadeř bohatá mu splývá do hnědých a zdravých tváří, 129 jí sotva klíčí ňader poupata pod živůtkem, však okooko, to juž září! On rozpustilý, ona dojatá, ó poetické nejkrásnější stáří! proud omývá jich obou nohy bosy, van květy střásá na ně plné rosy; on žertuje a rybolov si maří. A v shluku, jednotlivě táhnou ryby pod průzračnou vln křišťálovou hlatí. Teď bere jedna, sotva že se chybí, však v tom se ona začne hlučně smáti. Proč, neví sama, jemu se to líbí a udice zas pod vodou se klátí, teď bere jí, v rozhodném okamžení on schýlí se k ní, dá jí políbení, a v tom juž vidí rybku dál se hnáti. Jak zlatých peněz nasypal by v hloub, tak šupiny ryb svítí se tam dole, tam slunce záře kreslí světla sloup, tam paprsků pár usedlo si v kole, a naprotinaproti, kam stoický čáp stoup’, pod skokem žáby zachvěly se holé třtin trsy, voda šplouchla, až se lekli, až udice jim na stranu se smekly; jest láska špatný kantor! V její škole Lzelze chytat jiné zlaté kapříky, tož pohledy, jež sálají a nyjí, však pozor kousavé dát na štiky zlých řečí lidských, které bodnou zmijí! 130 Ó drahé děti, rybář veliký zde láska jesti s mládí poesií a naše srdce jsou ty zlaté rybky – ty počkají a neprchnou jak šipky, když rozkoše v síť chycené výš bijí! 131