Rybáři.
Jak prostá krajina a milá přec!
jí středem široká se vlní řeka,
v dál modré hory sedly u věnec,
blíž olšemi a buky oko těká,
kde bleskem sžehlou pne dub starý plec,
čáp zamyšlen na jedné noze čeká;
vír komárů a much se vzduchem honí,
pták zpívá stranou plané na jabloni,
pod kterou v řeku luční potok vtéká.
Kde hoří pryskyřník a blatucha
a voní planý balšám, do žebříčku
si sedli, divná jara předtucha
je vedla sem, či Amor zatáh’ kličku?
Hoch šepce dívce něco do ucha,
jí k zardělému uklání se líčku,
a nežli ona zvedne krásnou hlavu,
on po udici rychle sáhne v trávu,
chce ryby, srdce chytat v sladkou hříčku.
Dvě děti jsou to; kadeř bohatá
mu splývá do hnědých a zdravých tváří,
129
jí sotva klíčí ňader poupata
pod živůtkem, však okooko, to juž září!
On rozpustilý, ona dojatá,
ó poetické nejkrásnější stáří!
proud omývá jich obou nohy bosy,
van květy střásá na ně plné rosy;
on žertuje a rybolov si maří.
A v shluku, jednotlivě táhnou ryby
pod průzračnou vln křišťálovou hlatí.
Teď bere jedna, sotva že se chybí,
však v tom se ona začne hlučně smáti.
Proč, neví sama, jemu se to líbí
a udice zas pod vodou se klátí,
teď bere jí, v rozhodném okamžení
on schýlí se k ní, dá jí políbení,
a v tom juž vidí rybku dál se hnáti.
Jak zlatých peněz nasypal by v hloub,
tak šupiny ryb svítí se tam dole,
tam slunce záře kreslí světla sloup,
tam paprsků pár usedlo si v kole,
a naprotinaproti, kam stoický čáp stoup’,
pod skokem žáby zachvěly se holé
třtin trsy, voda šplouchla, až se lekli,
až udice jim na stranu se smekly;
jest láska špatný kantor! V její škole
Lzelze chytat jiné zlaté kapříky,
tož pohledy, jež sálají a nyjí,
však pozor kousavé dát na štiky
zlých řečí lidských, které bodnou zmijí!
130
Ó drahé děti, rybář veliký
zde láska jesti s mládí poesií
a naše srdce jsou ty zlaté rybky –
ty počkají a neprchnou jak šipky,
když rozkoše v síť chycené výš bijí!
131