Amor a Psyche.
I.
První setkání.
První setkání.
Byl smavý duben, bílým květem hloh
jen místy cestu máji ukazoval,
po které v údol spustit by se moh’.
Tlum volavek a čápů vzduchem ploval,
stráň nerozchvěl pastýřův ještě roh,
by nymfě echa v skalinách se schoval,
a zpátky zněl, ji škádlil rojem zvuků
tu v bezu skrytý a tam v klenbě buků.
Jen dlouhé stvoly osinatých trav
se nivou třásly jarních větrů dechem,
jak orkán bouřil uvolněný splav
tříšť démantovou žena s hory spěchem,
a datel jen se ozval zaťukav,
fialka modrým okem kmitla mechem
a v hlasném křiku z jihu po rybníce
jak šípy honily se vlaštovice.
V ten čas, kdy každý divnou tuchou jat
na jaro čeká, na pokraji lesa
133
se Amor zjevil veselý a mlád
toul plný šípů na své pleci nesa
těch kouzelných, jež pouští v srdce rád
a při jichž ráně srdce každé plesá;
šel krajem hvízdaje si rozpustile
a lukem stloukal hlohu květy bílé.
Tu na pažitu na kmen skácený
sed’ trochu znaven toulkou neposednou,
vlas plál mu jarním sluncem zlacený,
zrak fialky dvě, z trávy jež se zvednou.
Snil v dumy divné jako ztracený,
jak holubi, jenž u studny si sednou,
ty slétly se mu na skráň úbělovou,
a růžným zobáčkem jej v spánky klovou.
Chtěl vstát a dál jít, kam jej volal hon,
neb věděl tady o rybáka dceři,
pro kterou pastýř mnohý zalkal ston
a na niž číhal denně ukryt v keři,
té střelu zlou chtěl v ňadra pustit on,
neb jeho šíp kde v srdce neudeří,
tam ňadra zryjí divý bol a nouze,
mře jedno vzdorem a to druhé v touze.
Vstal – ale náhle stanul překvapen,
jak chumáč sněženek by v trávě ožil,
zde bytost sladká jako vzdušný sen
ten nejluznější, jejž kdy v žití prožil,
se třásla před ním, zázrak v jasný den!
své poupě nejkrasší sem Olymp složil
na zkvětlá ňadra přírody: Hle Psyché
zde snila v jarní krajině tak tiché.
134
Zřel udiven na údů luzný sníh,
vše nezralé tak a přec plné vděků,
zřel ňader útlých snivý sklon a zdvih,
tu řeč, jíž mluví eden ku člověku,
zřel na bedrách jas křídel duhových,
vlas paprsků síť, v jejichž zlatou řeku
se motýlků pár modrokřídlých vkradlo,
jak s azuru by kapek pár tam spadlo.
Tak seděla na mechu brunátném,
zrak v sebe ztracen v myšlének svých plenu,
vděk její volal: Trhej mne a vem!
Zřel v dívce poprv okem lásky ženu,
zem zkvětlá, nebes jas, vše náhle snem
se mihlo před ním, cítil v srdci změnu
a šíp, jenž střelen v srdci lásku budí,
ten v letu zvrácen v svojí cítil hrudi.
A nežli mohla noha nesmělá
k ní napjat sval, než pozvedlo se oko,
jak vidina v ráz před ním zmizela,
jak rybka šplouchne do vln přehluboko;
tak smaragdová zmizí libella,
tak sen, jejž stíháš darmo, pěvce sloko!
a po které se věčně srdci stýská,
tak ptáče, kams jež vpadne do křoviska.
I nešel ovšem lovec mladý dál,
sám raněn stál zde – marná každá práce!
Smích hrdliček zněl z hloubky hvozdů, skal,
i zdrtil luk, jenž stal se na něm zrádce,
onon, posud veselý hochhoch, poprv štkal,
ba s pláčem k svojí ubíral se matce,
135
a k trůnu paní světa v žalu klesna
proklínal vše, co mladost je a Vesna.
To jiný bol jeje, než když včelička
jej druhdy pichla, jak pěl básník řecký.
Teď náhle zpustla mu zem celičká
i eden ztratil vděky svoje všecky.
Klín vlastní matky víc jej nehýčká,
juž zmizel rozmarný mu život dětský;
je vážný teď, tvář jako měsíc bledá,
on ve dne v noci milenku svou hledá.
Zda najde ji, zda chvíle najde se
tak plna štěstí a tak harmonická,
kdy do růže jak motýl zavře se
ta duše jeho božská a přec lidská?
Ó jistě ples tu zazní po lese,
v nymf jásot flétna vpadne bukolická.
Kdy bude to? Ó Psyché, děcko snivé,
ó spěj mu v náruč! Lépe tím, čím dříve.
II.
Katastrofa.
Katastrofa.
Juž starý Apulejus vyprávěl
a po něm dobrý La Fontaine a jiní,
jak těžce Amor snášel lásky žel,
jenž beznaděje křídlem hruď mu stíní,
jak v posled Zefyr (on ho v službách měl)
mu Psychu unes’, v mramorové síni
ji ukryl v mraku, v tísni pestrých květů
a chladných pršek šumných vodometů.
136
Jak, sotva noc svým křídlem k zemi klesla
a motýl padl v čilimník a hloh,
v mrak luna zářná zabořila veslavesla,
neb v nebe zlatý zavěsila roh
a Psyše znavená skráň v lenoch křesla
jak lilje květ se sklonila, v ráz hoch
k ní dostavil se v plášti černých stínů
na černou, sladkou lásky na hodinu.
Na příchod jeho ona čekala
a brzy zvykla lásky sladkým hříčkám,
v snech budoucnosti šťastna těkalatěkala,
a nepřišel-li, řekla klidně: Vyčkám!
V tom kroků ruchruch, a než se zlekalazlekala,
nach vykvet čílku jejímu i líčkám
pod rety dvěma, kterých neviděla,
jak v bouři květ však pod nimi se chvěla.
Co spolu dělali, vám vyprávět
snad nemusím, čtenářky roztomilé,
ne, že byste snad musily se rdět,
vždyť dobře znáte tyto sladké chvíle,
stud, motýl nachový, kdy dá se v let,
až v kadeřích se skryje, rozpustile
až zrak jej stají, jenž se plaše kloní
a jeho útěk růžným víčkem cloní.
Dost užili tak chvil čarovných oba
jen v sebe, ve svou lásku pohrouženi;
vždy v neprostupnou tmu se skryla koba,
kde fontanů jen hrálo tiché znění,
a jako blesk jim prchla vždy ta doba,
než nebem kmitl první zábřesk denní,
137
kdy Eos v svět ve šafránovém hávu,
jak Homer zpíval, rozlila svou slávu.
Tu Psyché prázdné místo vedle sebe
vždy viděla, kam první paprsk šleh’,
ji bolí to, ji nejistota střebe
a z ňader se jí vyrval první vzdech.
I děla k sobě: Kdož ví, vedle tebe
ký netvor moře nebo země leh’?
Proč po tmě máš se vzdávat jeho touze?
Být blažena a šťastna – po tmě pouze?
A rozhodnuto. Vedle v jizbě malé
za dveřmi kahan zacloněný stojí.
I přišel Amor, líbal a tak dále,
jak dělá se vždy v lásky sladkém boji.
Dnes Psyché děsem jen se chvěla stále,
by usnul ždajíc v hrozném nepokoji.
Juž horoucí dech jeho cítila,
ven pro kahan se rychle řítila.
A cloníc světlo mihotavé v ruku,
se zadívala na mladého spáče
a zřela krásu božském ve souzvuku
a mohla sotva ubránit se pláče.
Ba, srdce tak jí ve bouřlivém tluku
se chvělo jako lapené v síť ptáče,
že netřeba, co báj všem v péro kladla,
by kapka žhavá oleje jí spadla
Nana rámě drahé, poduškou jež skráni
krásného juna! Srdce vlastní hlas
138
ji prozradil a zlomil jeho spaní,
že náhle vstal a kahan její zhas;
v ráz vodometů ztichlo šepotání,
mramorný palác v základech se třás’,
hoch zmizel jako sen. Kol poušť a skála
a pod tou sama Psyché v slzách stála.
Já, prosím, nechci mužům lichotit,
že tak jsou pěkně rostlí a tak krásní,
že nesnesl by ženy krasocit
jich linií se opíjeti básní;
spíš naopak, já dvorný chci-li být,
se vyznat musím a svých rýmů třásní
to dobře ztajit, že když objímáme,
ne viděni, však pouze vidět máme.
A to snad je též naučení krátké
z té historie; co se dále dělo,
dí mythus líp, než tady v sloce hladké
by pero mé vám vyprávěti chtělo;
Dryady s nymfami ve chvíli sladké,
co jarem se jich k lásce probouzelo
v té šťastné době antiky, než Psyché
víc užily v hor tmách, v samotě tiché.
A nebudu vám líčit dopodrobna,
jak Psyché musila svou pykat vinu,
jak urousala křidélka si zdobná,
jen světlu zvyklá v země plísni, stínu,
než vymstila se Afrodita zlobná,
než octnula ve Olympu klínu
zřít štěstí své, a to jí přišlo draho;
však dosti! – ráj své skýtá juž jí blaho.
139
III.
Shledání na Olympu.
Shledání na Olympu.
I zvedla k němu hlavu unavenou,
on rychle zachytil ji do náruče,
ret jeho jakby šeptat chtěl: Buď ženou,
skloň hlavu na mé srdce, slyš, jak tluče;
věř, žádnou světa nevykoupíš cenou,
co dát ti mohu, sáhni po tom ruče;
je život moře, neslyšíš je douti?
Ó líp je dvěma člunům spolu plouti!
To říci chtěl; však neřekl ni slova,
neb viděl její velké unavení:
tvář byla bledá, víc než úbělová,
a okem táhlo nebes hvězdných snění;
jak lampa když se za křišťálem schová,
nach studu pleť jí barvil v slabém chvění;
on cítil, jak se třásla, jako ptáče
když lapeno, ba skoro snil, že pláče.
A v jeho ňadrech v tom se světy shlukly,
on cítil vesmíru tep vláti jimi,
tam rost’ mu kalich nádherný a puklý,
s prašníky rostl zlatem hvězdnatými,
tam Kosmu bůh strhoval svoji kukli
a šeptal vlnou, lkal básníků rýmy,
on byl by řekl: Vše jsem, neb jsem láska!
Však líto bylo mu jí, hocha maska
140
mu byla nyní dvakrát vítána,
když moh’ ji takto držet na svém klíně,
v zrak snivý hleděti jí do rána,
a stíhat citu jiskru v oka stíně.
Blíž k němu tulila se, uštvána –
laň tak se tulí k buku na mýtině –
on horké její čílko vlasem chladil,
a mlčel jen a vlasy její hladil.
A díval se na nerozvité poupě,
kterému poprv jeho obal těsný,
na vděky ňader odhalené skoupě,
na usmívavý rozpak tiché Vesny,
křik’ na svou vášeň: Vari ve své doupě,
ty nesmíš ještě rej svůj začít plesný,
zpět v ňadra má, tam rvi mne podle chutě! –
A v oči zas jí patřil nepohnutě.
A v jejich azuru zřel velké příští,
kdy Psyché dítě ženou bude zcela,
na Paphu zřel ji, lásky na bojišti,
i v Gnidu, k tělům kde se pojí těla,
na Leukadě, o niž se vlny tříští,
zkad Sapphina se óda rozzvučela,
Anakreonta zřel jí na kolenou
a sebe ptal se: Zda je posud ženou?
A viděl v očích těchto, plných míru
a přece sladké, plaché nejistoty,
pláň moře rozbouřenou v divém víru,
v hrom epopeje slavičí lkát noty
on slyšel pak, jak na strhanou lýru
zní nesmrtelná, velká píseň hmoty,
141
jak Venus Pandemos z té dívky vstává
jak Babel příšerná, jak Fryna dravá.
A juž chtěl polibkem tu pečeť něhy
pro vždycky servat; ale v jejím oku
cos nadzemskými náhle svitlo žehy,
i nezřel ňader ovál, vlny boků,
a jako plavec, který ztratil břehy,
dál tonul visionů ve hluboku,
chyt’ paprsk mystický, zřel v hlavy sklonu,
jak Psyché měnila se – na Madonnu.
A zřel ji s něhou nevýslovně sladkou,
jak čistá jako sníh a vonná květem
se sklání k choti, jak je blahou matkou,
jak hladí vlásky, chystá lože dětem,
jak v života pouť bouřlivou a krátkou,
kde klame vše, jest ona pevným světem,
a skoro myslil, vlas jí hladě plavý:
To její říše, její triumf pravý!
A sebe zapomněl i touhu svoji
a necítil víc v loktech její tělo,
jen duši viděl, jak se plachá bojí,
jen poupě cítil, jak se bázní chvělo.
A bál se zašeptati: Budiž mojí,
jen aby toto blaho nezmizelo,
svět nechal hned by v chaos klesnout zpátky,
jen kdyby věčně snít moh’ ten sen sladký.
Na jeho hrudi co tak odpočíval
ten nebes květ pln kouzla, vláhy, vděku,
142
noc z hlubin vstávala, pták v myrtách zpíval
a hvězdy v mléčnou roztáhly se řeku,
jak svět by chtěly zasypat, jenž stmíval
se jako sen a mizel ve daleku,
a jakby leknín velký povstal z vody,
vzplál měsíc v svět pln lahody a shody
Aa plný neznámého požehnání;
na horách stříbrem zkvetla jeho sláva,
na cestu planouc tlumu plachých laní
a rostouc v opál jak tekutá láva,
až zatopila v jas a usmívání
to místo, k hlavě kde klesnula hlava
a v polibku se rety otevřely
a duše šťastné dvě výš k hvězdám zřely.
143