Nebukadnezar.

Jaroslav Vrchlický

Nebukadnezar.
Dav hlučí jako rozbouřené moře: Čas nyní, zdá se, zastavil své oře, neb tato chvíle, kterou slunce zlatí, se musí vrýt všem v paměť; bez závrati on, velký muž, král, vítěz, v středu davu svou diademem ověnčenou hlavu uklání jako plný klas zrn v tíži. Co slyší slávy křik, co stále blíží se jako vlny zástupové noví, jichž nadšení on bouří svými slovy, stín klade se mu na čelo i v duši. V tisíců souhlasu on jistě tuší těch nesouhlas, jichž není v této vřavě. Jest málo jich, pár zrnek ve záplavě tak zmizí, ale jsou a on to cítí a v pokřik plesu, z očí jenž všem svítí a ňadra všech dme, těchto málo lidí, již jiným okem jeho velkost vidí, mu v zraku duše roste, v dějin váze jsou těžší jejich tichá „ne“, jsou hráze, o které tříští se ten jásot plesný. Jsouť negace kruh železný a těsný, 23 jenž nepustí zde nikoho, kdo žije, ať mečem nebo rydlem v desky ryje, jež budoucnost v své těžké třímá dlani. Neb kdyby bůh byl s vínkem na své skráni a celý vesmír blažen vstříc mu jásal a jeho velkost v úhly světa hlásal, muž neodvislý, v jizby svojí tichu jenž nezapřel svou lidskou, svatou pýchu, kýs zamračený prorok Israele v své noci bezesné a osiřelé nad kůží oslí shrbený, kam píše svých bratrů bol a pokoření, tiše své šeptne „ne“, a zavrtí jen hlavou: on, bůh, je malý s celou svojí slávou před tváří svědomí, jež spí všem v hrudi; a těm, kdo vskutku velcí jsou, se vzbudí v ten pravý čas a houkne hlasem hromu své nikoli! a heros, před nímž chvěli se zástupové v bázni, oněmělý a bídný, směšný trpaslík jde domů. 24