Nebukadnezar.
Dav hlučí jako rozbouřené moře:
Čas nyní, zdá se, zastavil své oře,
neb tato chvíle, kterou slunce zlatí,
se musí vrýt všem v paměť; bez závrati
on, velký muž, král, vítěz, v středu davu
svou diademem ověnčenou hlavu
uklání jako plný klas zrn v tíži.
Co slyší slávy křik, co stále blíží
se jako vlny zástupové noví,
jichž nadšení on bouří svými slovy,
stín klade se mu na čelo i v duši.
V tisíců souhlasu on jistě tuší
těch nesouhlas, jichž není v této vřavě.
Jest málo jich, pár zrnek ve záplavě
tak zmizí, ale jsou a on to cítí
a v pokřik plesu, z očí jenž všem svítí
a ňadra všech dme, těchto málo lidí,
již jiným okem jeho velkost vidí,
mu v zraku duše roste, v dějin váze
jsou těžší jejich tichá „ne“, jsou hráze,
o které tříští se ten jásot plesný.
Jsouť negace kruh železný a těsný,
23
jenž nepustí zde nikoho, kdo žije,
ať mečem nebo rydlem v desky ryje,
jež budoucnost v své těžké třímá dlani.
Neb kdyby bůh byl s vínkem na své skráni
a celý vesmír blažen vstříc mu jásal
a jeho velkost v úhly světa hlásal,
muž neodvislý, v jizby svojí tichu
jenž nezapřel svou lidskou, svatou pýchu,
kýs zamračený prorok Israele
v své noci bezesné a osiřelé
nad kůží oslí shrbený, kam píše
svých bratrů bol a pokoření, tiše
své šeptne „ne“, a zavrtí jen hlavou:
on, bůh, je malý s celou svojí slávou
před tváří svědomí, jež spí všem v hrudi;
a těm, kdo vskutku velcí jsou, se vzbudí
v ten pravý čas a houkne hlasem hromu
své nikoli! a heros, před nímž chvěli
se zástupové v bázni, oněmělý
a bídný, směšný trpaslík jde domů.
24