Na puklý, starý štít v svém rozmaru,
jenž divě kypí jako víno mladé
a z fantasie tryská poháru,
v směs pestrou umělec své barvy klade,
vír hadů kštice jsou, tvář bez tvaru
a z tahů děs a hrůza zejí všade,
nos tupý, ústa křivá, šikmé oči
se ve krvavých důlkách divě točí,
smích šílený se z koutků svislých krade.
Zda ďábla tak si tvoří obraznost?
Či války symbol vražedné to jesti?
Vlk, který lačen ohlodává kost,
hyena, k hrobům jež si cestu klestí,
škleb, který stupňuje se v zběsilost
a vraždí lásku, naděj, touhu, štěstí,
vše v této tváři, vražda, pomsta, záští,
vše křičí v těchto vrásek skryto plášti,
zlo ku hvězdám z ní hrozí svojí pěstí.
Však dobře tak; zlo v každém burácí,
ať vyzuří se tedy barvou, dlátem!
Ať v pochybnostech duch se potácí,
ať hýří v nich jak vítr v listí svátém!
Ať výmoly se noha trmácí,
ať srdce mdlé jest vlastním sobě katem!
Ať hřímá bouř! – Však spadne mlhy clona,
tím spíše vzejde tichá noc a vonná
na blankytu červánků slávou zlatém.
Tím větší bude v srdci svatvečer,
čím více bouří dunělo v něm, hřmělo,
tím sladčej bude znít mu hudba sfer
jak na jezeře, jež se náhle stmělo,
když vyjde měsíc stříbro tkaje v šer,
v němž slavíků se tisíc rozepělo;
v snách Madonny pak budou kráčet, v ruce
stvol lilijí a jimi v sladké muce
tvé unavené, mdlé pohladí čelo.