Legenda o sv. Julii.
Děl Euseb k ní: Ty dobrá, milá, tichá,
jsi mého srdce skvost a domu pýcha.
Do světa musím, moře drahou temnou,
ty věrná, dobrá, zdali půjdeš se mnou?
A ona řekla: Půjdu ráda, pane,
ať, co se jednou státi má, se stane!
A jeli dlouho siným, bouřným mořem,
jen s vírou ona v srdci, on však s hořem.
A jeli dlouho sinou moře plání
a on k ní pravil v smutném zadumání:
Buď ženou mou, ty dobrá, milá, tichá,
jaks mého srdce skvost a domu pýcha!
A ona smutně řekla: Díky, pane,
mně v hloubi duše jiné světlo plane.
72
Však nehněvej se proto, věrně stále
ti sloužit chci. – On ztich’ a jeli dále.
*
Děl Felix, zpupný tyran na Korsice:
Tvá otrokyně krev mi žene v líce.
Tvá otrokyně růže vonná, bílá,
mou musí býti, pověz, kam se skryla.
Proč s námi nepije, netančí v davu
děv ostatních? Však napravím jí hlavu!
Ji darmo Euseb volá. Nech mne, pane,
mně v hloubi duše jiné světlo plane!
A Euseb pije večer, v noc a z rána;
zvou s posměchem juž dívku před tyrana.
A Euseb pije – pokornými slovy
co Julie se vzpírá tyranovi.
A Euseb dřímá, neví v tom, co svítá,
že na kříž jeho věrná duše vbita.
Že visí na něm dobrá, milá, tichá,
skvost jeho srdce, domu jeho pýcha.
*
Hřmí moře, pěny metá ke skalisku,
kde hrubě ztesaný kříž trčí v písku.
73
A na něm visí bledá mučennice,
svit míru bledé oblévá jí líce.
Sem chvátá Euseb, úzkostí se třese
a kytku bílých růží v ruce nese.
O stupně kříže bije čelem, vzdychá:
Ty dobrá moje, věrná ty a tichá!
A s kříže dýše, s tváře mrtvé splývá
ten odlesk míru jako píseň snivá.
A v srdce padá jemu zoufalému
a jejím sladkým hlasem šepce k němu:
Dík za růže, je sladká jejich vůně,
jen o to prosím z míru svého tůnětůně,
Byby také tys moh’ brzy říci: Pane,
mně v hloubi duše jiné světlo plane!
74