Na požár paláce se klidně díval.
Kol městem bouřil nepřátel juž příval,
třesk mečů, polnic jek a rachot štítů
zněl z dálky k němu. V rudém ohně svitu,
jenž stále rost’ a hltal nezkojený
kov, drahokamy, koberce a stěny
a lízal velké sfingy u bran vchodu
svým ostrým jazykem a podél schodů
sedící lvy a ptáky tváří lidských
i králů sochy v křeslech gigantických,
jenž bez pohnutí s nakrouženým vlasem
a dlouhým vousem zhrdajíce časem
kol na zdech snily. Dále na nádvoří,
kde sandelová hranice se noří,
zřel, kterak na ní koberce a látky
juž doutnaly, dech vůně cítil sladký,
jak rozlitý se s duší květin druží,
tož hyacintů, narcissů a růží,
pak na truhlice těžce okované,
v nichž safír cudně svítí, rubín plane
a smaragd výská ve hromadách zlata,
na číše, dutina jichž vrchovatá
je perlami, jež jako slzy kalné
se lesknou. Klidný v póse triumfalné
sám v ženském šatu s oholenou tváří
a dlouhým vlasem, onyxy v němž září,
své ruce zženštilé na ňadrech skřížil
a tiše patřil, jak se požár blížil,
a k sobě polo, k ohni polo šeptal:
„Jen blíže, soude bohů, nač bych reptal,
jen blíže, jazyku ty sálající,
tak musilo se státi! S klidnou lící
tě vítám, nejsi pro mne oheň všední.
Což neznáš mne? Jen zbojnou hlavu zvedni,
vždy z mého srdce trysknul’s, snahy moje,
sny rozkoše a lásky, touhy roje,
jež stále žíhaly mne ve dne, v noci,
jež nezkojil jsem v objetí žen mocí,
ty vůlí bohů v žár se proměnily.“
A v plameny se vrh’ jak fenix bílý.