„Ty sladký, drahý, cudný, obličeji!“
Jak dávno to, co Petrarca tak zpíval,
kdy v Sorgy dovádivém, hlučném reji
se v dálku za svou krásnou paní díval;
stál dlouho zde, proud zvučel kouzelněji
a v sladkém rhytmu přes balvany splýval;
hle, motýli a mají křídla zlatá!
ne, jeho sonetů roj nový chvátá,
ó, v čarovnější háv jich neodíval,
jak tenkrát, však vy, andělé, to víte,
když v zlaté zřel ji slunce aureole
jít skalin strží k číši duhovité
všech kaskad zpívajících štěrkem dole,
kde kvete laur a sněti trnovité
stře akacie v myrt a růží kole:
Tam potkali se – juž byl by ji minul,
dík náhodě, že vedle sad jim kynul,
byl otevřen – Filipa z Cabassole.
Snad není doma prelát přeučený,
můj přítel milý, Petrarca as hádal.
Však vedle žaltáře on též zná ženy,
k jich poctě, vím to, mnohý sonet skládal.
On jistě nezazlí mi, otevřený
že kynul sad mi a já o vstup žádal.
Juž dvornost káže z žáru slunce stranou
v chlad oliv paní zavést milovanou.
Tak jejím zjevem jat si v mysli spřádal.
To věru náhoda je, stezkou sráznou,
již sotva kryje planých fíků clona,
i ptáka, když jde pít, kde kroky váznou,
že v pravé poledne on cestu koná.
Co láká pěvce ve krajinu prázdnou
o polednách, kdy žárem všecko stoná?
Myšlenek motýl snad chce vzletět z kukle?
Či písně nové poupě sotva puklé
chce rozvinout se plně? – myslí ona.
A náhle proti sobě stáli oba,
on oheň v zraku – ona cudný plamen,
on růží keř, a ona keře zdoba,
on věčných písní tryskající pramen,
v něm ona perla na dně. – Stinná koba,
již fíky tkaly objetím svých ramen,
jim kynula a otevřená vrata,
on slova neřek’ a k nim první chvátá
ji veda přes omšený prahu kámen.
A náhle stáli jak zázrakem věru
ve stinné klenbě širých, starých buků,
chlad sladký vanul kolem v milém šeru,
stín s paprsky hrál v trávě ve souzvuku,
sta zlatých cest se v různém pletlo směru;
jak, nevěděl, svou v její cítil ruku,
kam kráčeli – kdes fontán lkal a zpíval,
a s keře datel udiven se díval
a ustal ve svém jednotvárném tluku.
Šli spolu nejdřív skoro beze slova,
ač cítili, že v této velké chvíli
jim otvírá se žití brána nová,
v níž znova ucítí, že vskutku žili;
pak padlo slovo, které každý chová
ve hloubi srdce jako paprsk bílý,
to slovo: „Miluji tě!“ plné kouzla
on zašeptal, – přes kámen ona sklouzla,
on chyt’ ji – jeho ret se nad ní chýlí.
A v plesném trylku ironických tónů
v polibek jeho kos zahvízdal v sněti;
v tom čísi ruka zvedla větví clonu
a kdosi zřel je oba ve objetí.
On Filip, dobrý biskup z Cavaillonu
zřel tyto šťastné, milující děti. –
Ach, otče, lkali, otče, odpuštění,
my zhřešili jsme, dej nám rozhřešení!
On jen se smál a pták neustal pěti.
Ba, zasloužíte trest, on pravil v smíchu,
neb rým, jejž potřebuji ku sonetu
a jejž jsem právě chytal v lesním tichu,
a jenž juž lít’ jak včela v ňadro květu,
jste vyplašili největším ze všech hříchů,
tím šeptem sladkým, jímž ret skloněn k retu,
dí: Miluji tě, můj jsi této chvíle!
a kát se máte, děti roztomilé,
zde viny svojí vemte za odvetu!
Co před ním klečeli, on ruku vztáhnul,
tu bílou, plnou prstenů, kde třpytil
a smál se velký rubín a pak sáhnul
ke keři růží, který květy svítil,
a plnou jejich větev k sobě nahnul,
dvě utrh’, v jejichž klín se motýl řítil,
tu jednu bílou jak sníh čerstvě padlý,
tu druhou rudou, které z ňader kradly
se perly, v nichž se paprsk duhy nítil.
Tu bílou Lauře podal, jemu rudou,
dřív křížem žehnaje jich obě dlaně:
Mír s vaším srdcem buď, v něm kvésti budou
ty růže věčné lásky svrchovaně
v máj žití nádherný i v jeseň chudou,
jen milujte se plně, odhodlaně;
jen láska vytrvá v tom světa dýmu,
tou i můj sonet dojde k svému rýmu,
ó milujte se, je v tom vůle Páně!
A nežli zvolna s fialovou kápí
se ztratil s úsměvem svým mezi keři,
on v její oko vroucí pohled ztápí,
že milován jest, v skutku nyní věří,
a štěstí, blaha nekonečné slapy
mu brillianty sypou v ducha šeři...
Co dál se dělo – vy, andělé, víte,
již lásce v cestu sypat pospíšíte
i z vlastních křídel sněhobílé peří!