Dnes je tu jinak, pane Adame!
Je bajkou Krym, jak ve Tvých slokách žije
a bohům dík – hned vděčně dodáme,
neb v romantice málo pohodlí je.
Dnes cesty tu, že vaz se nezláme,
cit bezpečnosti žandarm po nich sije,
a dobře po nich trojkou jecháme,
co telegraf nám šumí melodie.
I hotely tu, světlo elektrické,
francouzská kuchyň, sklepník bezvadný,
stříbrný příbor, účet důkladný –
a volbu máš tu, kouře cigarettu,
buď obdivovat květy exotické
či nejnovější dámskou toilettu.
Ach, pane Adame, za tvojich let
tu Orient žil, stařec plný síly,
básnivá hlava, romantický vzhled –
nu, jaký div, že Jste se spřátelili?
Pak rostlo arci, nač Váš pohled slet,
pak hory se vám s nebem v jedno slily,
pak fantasticky hrbil skal se hřbet
a propasti se ještě prohloubily!
Dnes je tu dáma: pudr na líčku,
z pod šatů číhá špička střevíčku
a lorgnonem se ostře na vše dívá – –
Kraj celý zjemněl. Bledé zlato kmitá
se hymnou barev. A Tvůj eremita
se plaše v chýších Tatařínů skrývá.
Dnes Kikineis není docela
tak hroznou, jak to ten Tvůj sonet praví;
skála tu leží v moři omšelá
a bílých vlnek škádlí ji roj hravý.
Jak hnědý mnich je, jenž si do čela
kapuci stáh, neb lesk jej mořil žhavý,
na prsa ruce dal a z vesela
zří do vod mírným nakloněním hlavy.
My pohostinsky u něho jsme byli,
řad lahví krymské révy vyprázdnili
a něžně starocha jsme oslovili –
však ani nehnul sebou líný kmet
a zřel i potom v bílých vlnek let,
když lahvemi jsme bili v jeho hřbet.
Tak často vidím: pěkný Tatařín
a modní dáma, salonů všech lvice,
na koních jedou, mizí v temný stín,
kde voní trávy, páchne pryskyřice.
Ve skal Tvých, pane Adame, jdou klín;
ta dáma mdlé má oči, bledé líce,
kůň jinochodník, Krymu rodný syn,
a Tatar sedí zpřímen jako svíce.
A kolikrát při světle měsíce
vídávám navracet se tyto páry!
Tak jedou, hlavy k sobě kloníce,
těm krasavicím svítí z očí žáry –
oh, pane Adame, ty skály tam
tak hrozny nejsou, jak Jsi říkal nám.
Kde bylo slunce, když’s tím krajem jel,
ó pane Adame?! Je možným Krym
bez millionů zlatých jeho střel,
jež výskají si vzduchem modravým?
A lehkost barev též Jsi neviděl,
sen zpola, jenž už zniká očím tvým?
Ton každý, jak by odloupnout se chtěl
a žít svým vlastním žitím prchavým?
Jen jednou: nebe zataženo bylo,
při šedém světle od rána se lilo,
déšť padal šikmo jako tenké drátky –
Tvůj Krym jsem poznal; solidní a pevné
to barvy byly, nebe přísné, hněvné
a slunce zmizelo tu bez památky.