Kiosk.
Má tlamy divných potvor v každém rohu
a s hrotu šikmé střechy nad průplavem
drak spouští tady ocas a tam nohu
po řezbách v arabesek věnci hravém,
kol jasmín divoký a tíseň hlohu
dští bílých květů hvězdy celým splavem;
jest průplav s můstkem napřed a les v zadu
se pojí divné stavbě za ohradu,
máš kiosk za květ na pozadí tmavém.
Teď malé kolem něho na mýtině
jen bažant se zlatým se míhá chvostem,
jak druhé slunce v tmavém lesním klíně
páv s ohonu i hrdla zářným skvostem,
jak drahokamů tříšť by v porostlině
a ve kapradí nad rozpadlým mostem
zde hrála vyloupaná z vzácných šperků,
tu smaragd, rubín, tam plá safír v štěrku
jak šperk těch dam, jež bývaly mu hostem.
Kde časy jsou, kdy stěn mu ku ozdobě
jen lítal štětec, míhalo se dláto,
152
kdy nyní slepá v štítu okna obě
kryl gobelin, jak maloval jej Watteau.
Teď pusto tu a ticho jako v hrobě,
na římsách, lištách zbledlo rudé zlato.
A jak to teprv v jeho truchlí lůně! –
Tam květů vybledlých jen bloudí vůně,
dech lásky zhaslé... Žalno myslit na to!
Co polibků kdys tady v objímáních
se vyměnilo – jaro květů nemá,
ni paprsků na jásavých svých skráních,
co šeptů na staré to lásky thema!
A v zimě v dobře opatřených saních
jak biče praskaly! Teď kol tiš němá...
Kde průvody mask, kde jsou serenady?
Jen stínů fantastické kavalkady
se honí, tetřev tluče perutěma.
A bílý holub jak duch těchto míst
se nad hřebeny vikýřů v mrak vznese,
na sosnách v dáli tmí se kostry hnizd,
list žlutý vzduchem víří větrů v plese
a žalobný a stenající svist
zní z nitra kiosku a dál se třese
a brzy pláče osyka a jíva,
klen, habr, vrba – vzdechů tisíc splývá
na jednotvárnou píseň v celém lese.
To píseň minulosti! Z ňader tryskne
i hmoty mrtvé; avšak v mračném tlumu
zas rázem náhle pozdní slunce blyskne,
dřív než se skloní k lesnatému chlumu;
153
tu křikne tetřev, doupnák temně stýskne,
les v jednotvárném zastaví se šumu
a bažant zlatý v slunce líně zírá,
páv zářivý chvost v duhu otevírá
a kiosk dál sní pohroužen v svou dumu.
154