Vyschlého kol vodometu
v hravém letu,
v matném svitu měsíce
jako svadlé květů pýří
tančí, víří
divných postav směsice.
Zrovna jak tu chodívali:
Abbé malý
s velkým rudým deštníkem;
správčík, jenž týl k zemi klonil,
v hněvu zvonil
holí s žlutým knoflíkem.
Kavalír, jenž vždy se dvořil,
dámám kořil,
ve zlatý koš kordiska
noře bezúhonnou ruku,
v srdce tluku
kde šla mladá markýzka.
Karabáčník, baron starý;
vášně žáry
s děvčat přešly na koně,
bičem v posled plný hrůzy
stínal v chůzi
květy aster v záhoně.
S mopslem baronka pak, za ní
v usmívání
stín tučného lokaje
v ruce flakon nebo knihu,
v okamihu
paní v pomoc hopkaje.
Gouvernantka rozpačitá,
stále skrytá
za vějířem z pavích per,
vychovatel dlouhovlasý,
básník asi
stále ve jhu cizích sfer.
Starý lesní, za ním chvátá
boubelatá
šafářka, pak mušketýr,
dál houf, bůh ví sám čí dětí...
Amoreti
tak se točí v rej a vír.
Vyschlého kol vodometu
v hravém letu
míhají se jako dřív,
ale rozdíl – jsou to stíny,
jež svět jiný
posýlá sem z duchů niv.
Rozdíl velký! – Sadem, polem
jak šli kolem
jedni s věčnou úklonou,
druzí sotva hnuli rety
z etikety
za vějíře záclonou.
Teď se snášejí tu svorně,
málo dvorně,
to je pravda, křepčíce,
bez rozdílu stavu, stáří,
pokud září
sivé světlo měsíce.
Baronku chyt’ malý abbé
v chvíli slabé
kolem pasu a s ní hřmí
v divý rej a správčík mžourá,
blíž se šourá,
kde se starý Neptun tmí.
Svedenou tam ctnosti vzorem,
preceptorem,
gouvernantku v stínu stih’,
jako křídla netopýří
vzduchem víří
modrý frak, se v temnu mih’.
Starý baron bez přetvářky
u šafářky
stavil se a v tvář ji štíp,
s kontessou se lokaj baví
dál, kde tmavý
stín se táhne starých lip.
Kol fontanu rozvaliny,
stíny, stíny...
druž se točí bezhlasá,
luny svit jak šlehne ostrý,
v šatech kostry
zříš a tváře bez masa.
Takto v hbitém, pestrém reji
kolem spějí
v přeletu a poskoku,
paruky a šosy v změti
větrem letí
jako druhdy v rokoku!
S čím dřív druh se tajil druhu
v rosném luhu,
v záři luny zjevno jest,
bezmasý ret divně mlaská,
šepce: láska!
v cudné záři věčných hvězd.
Tak se točí v divém spěchu
bez oddechu
jako svadlých listů shon,
fontan vyschlý v této chvíli
lká a kvílí,
z dálky zní sem flétny tón.
Fontan kvílí, pláče, stená,
ozářená
okna zámku svítí mhou,
mramornou co stéká škebli
mezi stébly,
bože, kalné slzy jsou!
A rej tento fantastický
víří vždycky,
v úplňku jak měsíc plá,
v sad jesení kropenatý
vůně máty
balšámu a routy vlá.
Po ránu však ticho zase,
v bezehlasé
poušti dřímá park i les,
nevyzradí ani němá
chrysanthema
stínů oněch divný ples.