Tys konvalinkou byla v jaru mládí,
jež skryta vždycky vážnou vůni dýše,
ji stinný lupen v žáru slunce chladí,
a měsíce třpyt zapadá k ní s výše.
Ó, tenkrát, slečno, vzpomínáte,
na kruchtě vždy jsme zpívali,
ty vaše drahé copy zlaté
vám volně k zemi splývaly,
vy v pausách upřeně jste zřela
jen v malou knížku modlicí,
a pověsť o vás roznášela,
že hotovou jste světicí,
že chcete pryč ze hříchů zdroje
– tak ústa děla veškerá –
a zanést vábné oči svoje
v zdi pochmurného kláštera.
Pak byla’s něžným poupětem, jež záhy
den ke dni rozvinuje svoje vnady –
ó, znám ty muže, znám ty jejich snahy,
už tenkrát připnout k prsoum květ ten mladý.
Jak brzo, slečno, zapomněla
jste kláštera a zbožných tuch,
a proměněna rázem celá
jste hrdě vstoupla v světa ruch!
A na koncertech, plesích šumných
váš vznášíval se vábný zjev,
co srdcí pobouřil tam dumných,
jak zpěnil mnohou mladou krev!
A vy jste šla tak všeho středem,
tak milá, krásná, vznešená,
vše poraňujíc pouhým hledem –
a sama nikdy raněná!
Pak byla’s růží, kterou v podnebesí
zář slunce plným, vábným leskem zlatí,
a každého, kdo jda jí nevšimne si,
hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti.
A tenkrát, slečno, v davu jiných
i já byl vaším ctitelem,
a na plesích a v parcích stinných,
pod stromů milým ševelem
my všední řeči pronášeli,
jak se již vždycky mluvívá –
ó, kde ten mladý zápal vřelý,
ó, kde ta léta bláznivá!...
My vzájemně si přáli štěstí,
a slzy nevstouply nám v zrak,
my rozešli se bez bolestí
a zdravili se vlídně pak.
Pak byla jsi jak pivoňka ta chladná –
květ nádherný – však kvete v podjeseni,
je krasší snad, než letní růže vnadná –
však vůně, žáru jejího v ní není.
A tehdy, slečno, motýlci ti,
ti řádní příslušníci škol,
již okem vaším dříve zpiti
tak houfně polétali kol –
už mizeli – a zřel jsem pány
k vám chodit v plné důvěře,
jich život, mravy urovnány
jak řídké jejich kadeře –
však vy jste nehodlala vzíti
na ruku sňatku řetězy,
na ruku, kterou chtěli míti –
však obtěžkanou penězi...
Když v podzimku zřím bodlák červenavý,
jenž chudý květ svůj nese s lhostejností,
mně zdá se smutnou troskou letní slávy
a tesknou vzpomínkou být minulosti...
Jest konec písně... Lásky nové
a jiní lidé kolem nás...
co šeptávali naši rtové,
to šeptají si oni zas...
Vám lhostejnou je moda celá
i tanec vám zas protiven,
zas jdete zbožně do kostela
se modlit z rána každý den...
Ta píseň vaše dozvučela
a nemá žádné ozvěny,
hezky jste, slečno, hezky pěla –
však bez citu... a bez ceny...