Blíž kláštera byl bál; vše plálo v záři,
on v cele hlučnou hudbou vyrušen
skráň k stolku skláněl – k svému reliquáři –
a starým srdcem táhnul mládí sen.
Vzal sešit veršů ve obálce rudé
a dlouho do nich díval se – a bled’,
půl věku tomu, brzy více bude,
co dívce své je četl naposled.
Vzdech’, obrátil; hle, suchá růže, planá –
ten, z něhož vzata, dávno zničen šíp –
tu utrhla mu ruka líbávaná,
on sem ji skryl, – ach, tenkrát bylo líp! –
A zase v dumách po všech cestách kráčí,
kde kráčel s ní: kol vody, ňádrem niv;
nit zlatou s klubka upomínek stáčí,
všech její stop i svých je pamětliv.
Hle, ve spod knížky rukavička bílá,
tak malá, outlá, z dětské ručky as,
tu vzal, když jako zlatovlasá víla, –
div bálu, – opouštěla hodokvas!
Tu jeho tváři črty neumělé,
jež ona žertem nakreslila kdys,
dnes jsou mu víc než všecky Rafaelé,
ba nad říš královskou jich každý rys!...
Teď vyrudlá již blankytová stuha,
jej ponořila v moře trudných dum,
snad ten má význam pro smutného druha
jak posvěcené knězi palium.
A zlatý medaillon teď v ruce béře,
v něm pod sklem září vlasu prstenec,
ten dostal darem její od mateře –
dar pohrobní – bylť pohřbu mládenec.
Pak fraterem šel v městě do kláštera
a kopal, sázel, ošetřoval sad,
s ním žila pouze upomínka sterá...
věk odkvétal, svět ošuměl a zvad’. –
Vše odvanulo času křídlo ručí,
co zbylo ještě přáti? Nic než mír!
A naproti zas hudba hlučně zvučí:
lká houslí zvuk a hřímá bubnů vír.
Hluk maškar výská, dovádí a zpívá,
a frater smuten ukrývá svůj tret
a sní, či slzí?... lampa dohořívá,
kmet na krabičku siný tiskne ret.