„Já věčně nebudu, můj drahý, zlatý hochu,
a v poli co je strom, je člověk, který sám,
v svých musíš starostech mít také štěstí trochu,
a muži co je choť, mé dítě, dobře znám.
Svou ženu přiveď mi! Jak ráda bych ji znala,
tu ruku drobounkou, jež vřele stiskne tvou,
až matky vyhasne ta láska neskonalá,
až bude věčně spát kdes obklopena tmou!
Nu, nech mě. Pravdu dím. Chci její úsměv znáti,
jenž bude rozhánět mrak příštích trudů tvých,
s ní přijde nový svět, nám ona radosť vrátí,
a mně kus mladosti tvých dětí sladký smích!“
A matka pohnuta, jej políbila v čelo
a s něhou hladila mu tmavý hustý vlas,
co synu usmání se tiché na rtu chvělo,
a matce řinula se slza volně s řas...
Pak prchl krátký rok. A vešla žena mladá,
jak zvonek živoucí pod vlídný jejich krov;
rty měla jako krev a zrak jak noc, když padá,
a celou propasť v něm, pro kterou není slov.
Vlas dlouhý, ztemnělý a zamodralý málo,
a prsa nádherná jí zvedal vřelý dech,
vše žitím dýchalo a životem v ní hrálo,
když vešla poprvé, smích lehký na svých rtech.
Ach, žena veselá! Toť jako ptáče lesu,
toť jara vanutí je v mráz a mlhy mrak!
Proč chýlit hlavu v dlaň? Vždyť v světě tolik plesu!
A radosť v srdci mít, jak nemít na rtu pak?
Však matka cítila, že o syna je chudší,
ji bodl u srdce a zabolel ten smích,
však přece sevřela ji pevně do náručí:
„Nu, požehnej vás Bůh a ochraň zkoušek zlých!“
„Tu trochu radosti mi nepřejete ani?“– –
„Ne, dítě, přeju ti, však zlý je letos rok.“
„Ach, stále kázání! Já chci. Vždyť já jsem paní!“
A hostí plný dům, a hudba šum a skok.
„Dost přeci krásná jsi, a všecko ti tak sluší,
nač nové krajky zas, a nač ten nový šat?“ –
„Vy byste oblékat mě chtěla do loktuší,
jak vy tam v chalupě jste chodívala snad.“
„Ty sotva ohlédneš se přes den po dítěti,
a přec je nemocno, hleď, jak mu tváře žhou!“
„Ó, Bože, Bože můj, co musím vytrpěti,
vy chcete umučit mě věčnou radou svou!“
Tak denně, včera, dnes. To bylo smutné žití.
A matka chodila pak tiše jako stín,
kdo všim’ si, ve zraku že slza se jí třpytí?
Jen dítě tiskla blíž a vinula si v klín.
Kdys – nebyl doma muž – kdos přišel na návštěvu,
a matka spatřila... byl nešťastný to mžik!
Pak rázný její hlas a chvějící se v hněvu
se mísil v děcka pláč a v ženy tichý vzlyk:
„Ty muže podvádíš! a je to hanba věru,
mě oči neklamou, jen syn je hluch a slep,
já chtěla přitisknout sem na svá prsa dceru,
a v rakev synovu jsem vtloukla první hřeb.
Jsem prosta, pravdu máš, však pod tím starým šatem
je srdce poctivé a není pudů zlých,
však pod tvým hedvábím a krajkami a zlatem
je bída, prázdnota, je přetvářka a hřích!
Nu, plač jen, vyplač se, však ony oschnou oči,
ty krásné oči tvé, jež syn má tolik rád,
však budou hlavy plést dál, kam se jenom stočí,
a lásku dítěti a muži věrnosť lhát!“
A přišel domů syn a byla zase shoda.
Však žena s pláčem šla a vinula se blíž:
„Buď ona, nebo já! Ty nevíš, jak mne bodá
vždy jenom výčitka a podezření tíž.“
Své ruce sepjala a oči měla rudé,
jen studem nad tou lží se nerděla jí líc.
A matka seděla a čekala, co bude,
jen k děcku hleděla, jež oddychalo, spíc.
On ženu miloval a – otrok její krásy –
snést pláče nemohl a plnil její sen.
Teď prudce vyskočil, neb byl to mžik, kdy hlásí
se vášeň o právo a propukává ven.
Děl rázně, pohněván: „Já, matko, ženě věřím,
to jinam jděte si, když chcete rušit klid,
sít svár, bít důvěru!“ A máchl rukou k dveřím.
A matka tedy šla – a syn ji nechal jít...
Jen hvězdy viděly a pozdní města chodci,
jak dlouho ozářen teď býval oken řad,
a hudba vířivá se smála tichou nocí,
co řetěz kočárů se tísnil kolem vrat.
Dnes bál a hostina a skvělý picknick zítra,
ach, žití čarovné a lehké jako dým.
kdy hlavou, z podušek jak pozvedá se z jitra,
rej táhne posavad a rythmus hudby s ním!
A nad vše krásnější vždy hrdá domu paní
jak růže ohnivá, již vetkla v černý vlas,
když rosou skropena se zardí dobou ranní,
dech lásky šířila a zlatých šperků jas.
V tom sladkém polosnu, v němž každý den – květ zvadlý,
kdo matky vzpomněl si, že vyšla z těchto stěn?
Jen dítě hezounké, když v postýlku je kladli,
„A kde je babička?“ se ptalo den co den.
„Jsme, ženo, žebráci!“ řek’, v tváři bolesť dravou,
„na dvéře bída zlá nám zaklepala dnes.“
A rukou zalomil nad zoufající hlavou,
pak zastřel dlaní tvář a čelem na stůl kles’.
V té síni, před chvíli kde valčík z Mendelssohna
zněl, vířil, laškoval, dech bídy tichem vál.
Ni slova neřekla, jak socha stála ona,
jen oknem dívala se kamsi v mlžnou dál.
„Ne, ještě nezoufám, mám pilnou ruku svoji
a ještě tebe mám, když vše je klam a lež,
pro lásku, život tvůj kdo pracovat se bojí?
My byli v štěstí sví, viď, budem’ v bolu též!“ –
Pak druhý našel den ten malý lístek bílý:
„Již dávno – odpusťte – jiného v lásce mám,
a trpět, strádati? já ale nemám síly,
vám lépe bude snad, když budete žít sám...“
Chor, zmítán na loži a v jizbě, v které stěny
tak zely prázdnotou, že duší smutek šel,
svou matku opustiv a ženou opuštěný,
on sténal v bolestech a horečně se chvěl.
V své hlavě cítil žár a v duši peklo celé,
na lásku myslil si, jak žije pouze v snách,
na krásu prodajnou, jež studu znak má v čele,
a na to prokletí, když přešla jeho práh.
A myslil na život a jak je štěstí vratko
a jak vše pokryjí ty hrobní kameny...
V tom někdo zaklepal a jizbou – „Matko, matko,
má matko – matko má!“ zněl výkřik šílený.
A s pláčem líbal ji a zas ji tiskl k sobě,
jí vrásky celoval a ruce, oči, vlas,
jak jejím na klíně když hrál si v dětství době –
a v jejím náručí jak dítě klidně shas’...