Partii vhodnou kdysi pro ni našli
a vdala se. Jí bylo šestnáct let.
Do manželství si nesla román zašlý
a mnoho krásných, drahých toilett
a výbavu, jež ovšem byla z Vídně.
Své „ano“ řekla, když se jí ptal kněz,
na přání známých děkovala vlídně, –
ve voze potom choť ji domů vez’.
Po lásce nikdo neptal se jí ani...
Jí zarděly se skráně do krve
a byla v rozpacích, když „milostpaní“
ji pojmenoval kdosi poprvé, –
hle, byla tedy do opravdy vdána!
Pak odjezd nastal, shon a šum a spěch,
a mladá paní vzbudila se z rána
na cestě svatební až v Drážďanech.
Z Berlína potom psali domů zprávy,
že všecka musea tu prošli už
a že jsou oba, chvála bohu, zdrávi.
A k tomu připsala, že její muž
jí koupil boutony, – („jsou krásné, mami,
za tisíc marek! Co by papá řek’?“ –)
K nim vynašla si kdesi Pod lipami
báječně krásný, světlý klobouček.
Z Paříže potom listy druhé psali:
byt najali v Avenue de l’Opera,
hřmot na ulici je tam neskonalý
až do rána. A jaká nádhera
v Bois de Boulogne, v Opeře a všady
a v Elysejských polích lidí proud
a ekypáží nespočetné řady,
že není možná konce dohlédnout.
A dojmy střídaly se stále nové
v těch listech, které domů psali dál:
o garnituře jedné brilantové
a o rubínech v Palais Royal,
o vernissáži v Saloně, kde blýští
se celá Paříž a kde toho dne
pařížská hautevolée o modě příští
pro celý svět se slavně rozhodne...
Tak měsíc libánků jim prchnul krátký
jak okamžik. A rovnou z Paříže
v svůj domov nový vrátili se zpátky.
Pak sterých návštěv přišly potíže,
kde vyslechli i řekli kopu frásí,
jak posvěceno je to zvykem let
a všude tam, kde duše všemu schází.
A oba byli šťastni na pohled.
On starším byl o celých dvacet roků
a bujně prožil mládí veselé, –
a hle, když kráčeli teď po svém boku
ti usmívaví, šťastní manželé,
tu oba byli jako šťastné děti,
jež miliskují se i před světem.
„Ach, jaké štěstí! Lze jim záviděti!“
svět soudil nad jich lásky rozkvětem.
A přece vědělo se druhdy o ní,
že trochu lásky nemívala proň, –
a o něm, že jen za věnem se honí,
(tak mluvilo se dříve alespoň).
Však rozplynuly řeči se jak pára...
Jsou lidé, kteří trávu slyší růst,
leč všecky pomluvy jich ze lži kárá
vždy sladký úsměv kolem jejich úst.
Hle – řeklo se – ji koupil si jak zboží
a pobláznil se celý za krátko.
Když v divadle si sedli ve své loži,
on s úsměvem jí podal kukátko,
co chvíli hlavy schylovali k sobě
a šeptali si něžně do ucha, –
a přece v nedávné tu ještě době
vždy sedávala jako bezduchá...
A bloudíval zrak její za kukátkem
a potom v levé přízemí se svez’ –
jak změnilo se mnoho v čase krátkém!
I on, ten hoch, snad vystřízlivěl dnes
a na ni dívá se tak nějak chladně, –
či přece ne? Či dosud má ji rád?
Ó kdyby tušit mohl, v srdci na dně
co dělo se a děje kolikrát!
Ó kdyby tušil jen, za maskou onou,
za maskou štěstí, již má před sebou,
že často v slzách smutné oči tonou
a myšlénky že v čele zazebou,
že přetvářkou je všecko štěstí její
a celý život že je pustá lež,
kde vykřikl bys hrůzou nejraději –
však před světem se sladce usměješ...
To smutný román byl, jejž ona žila,
a zdánlivě přec klidný, bez krisí, –
ne, po rozvodu ona netoužila,
byť duše jich si byly pracizí
a třeba věděla, že nikdy bližší
si nebudou... Jest třeba lháti dál.
Ne, nikdy nikdo o ní neuslyší,
že její život šťastným se jen zdál!...
Ne, nikdy nikdo o ní nesmí říci,
že šťastna není, jak se zdálo všem,
že není ženou šťastnou, milující
a milovanou... a že těžkým snem,
kde můra leží na prsou a rdousí,
jest život těch, k nimž láska nevkročí,
kde lásku, něhu, všechno jenom lhou si,
i štěstí své lhou světu do očí.
Ó, ke klepu to zas by bylo látky,
to jejich štěstí kdyby poznal svět!
jak pomluvily by ji kamarádky
a drahé přítelkyně z dívčích let
a on, ten hloupý hoch, jenž o ní sníval
jak o bohyni a jenž měl ji rád,
zda s pohrdáním by se neusmíval,
až potkali by se zas jedenkrát?
Zda čelo by jí nevzhořelo studem,
až v jeho očích četla by ten smích?
A v srdci poklidem i láskou chudém
ty pohledy všech očí zvědavých
by pálily tak, jako hanba pálí,
ji mučily by steré otázky,
z nichž bodal by ji a zněl výsměch stálý,
proč vdávala se tedy – bez lásky...
Bez lásky sňatek, – ach, to všední drama!
„Těch frásí, milé dítě, klidně nech!
Což láska –“ řekli, „dostaví se sama,
ne taká sic, jak bývá v románech,
však rozumná, – a jenom ta je pravá.
On bohat jest a zahrne tě vším,
a třeba dřív mu šedivěla hlava,
on jistě bude mužem nejlepším.“
S ním v divadle se seznámila loni.
Měl cosi protivného ve hlase,
co dráždívalo ji, – však řekl o ni,
a ona tedy klidně vdala se.
Však láska, o níž každý mluví,
ta rozumná, jež přijde dojista,
ta láska, kterou život by jí uvil,
k ní vejíti se dosud nechystá.
A v duši nudné, smutné prázdno zelo...
Jak pomalu ta láska vyrůstá!
A to, co k němu v ní se probouzelo,
když lhostejný ji líbal na ústa,
to spíše bylo nenávistí žhavou
v té nudy dnech. Však on byl její muž,
a často myšlénka jí létla hlavou,
že na nenávist je teď pozdě už.
Ach, pozdě, pozdě! Co tu možno dělat?
Jen lháti dál, ať svět se nedoví,
a prodaného žití pustý nelad
uměle skrývat za smích medový,
zvát k večírkům, se sama nechat zváti
a na procházku s mužem chodit dál,
nebránit tomu, co se neodvrátí,
a pohřbít v srdci mrtvý ideál.
Ach, pozdě, pozdě! Hlavou její mladou
dav myšlének a vzpomínek se nes’.
Svých družek z mládí vzpomínala řadou –
zda aspoň jedna je z nich šťastna dnes?
A zdálo se jí, ne pouze ji samu
že zklamali, jak ona klame též,
že celý svět je plný lží a klamů,
a muž i žena že je stejná lež.
A zdálo se jí, že přec kdysi v mládí
sen neztřísněný v srdci mívala,
jak mít se budou z celé duše rádi
s tím, o němž tenkrát vždycky snívala
a o němž – jenž snad nebyl z toho světa –
vznešený román v srdci předla si,
jak rytíř, v jehož srdci láska zkvétá,
k ní, princezně, se jednou přihlásí...
A zatím místo báječného prince
jací to přišli směšní panáci!
Jí kořili se, mladé krasotince –
a tak se první mladost utrácí
na věnečkách a plesích stejných věčně.
A on to byl, už trochu starší pán,
byl milostpaní představen i slečně
a přišel k nim, když byl tak vlídně zván...
Hlas jeho protivný ji týral v uši,
však přece sobě kladla otázku,
jak závoj svatební jí asi sluší...
Však nemyslila při tom na lásku,
ne, pouze na to, že se vdá jak jiné,
jež románky své klidně předou dál,
a na to, že jí hlučná Paříž kyne,
svatební cesta, dávný ideál...
Snad řeknete, že hrdinka to všední.
Ó zajisté! A celý tento děj.
Alespoň rozvod chtěli by tu jedni
hned od stolu i lože nejraděj,
a druhým jistě vhodno tady zdá se,
že milovník už zjevit by se moh’,
jenž kořil by se svůdné její kráse
a byl tak milování hodný hoch.
Leč chyba lávky. Rekvisita tato
mé chybí povídce, jež mravná jest.
Jak neporušené a ryzí zlato
je hrdinka má dbalá na svou čest,
a jako poslušnou vždy dcerou byla,
jest dobrou ženou. A muž ji má rád.
Jest krásná, rozumná a roztomilá
a převléká se za den desetkrát.
Má všecko, čeho srdce si jen žádá,
i ctitelů svých počet veliký,
má piano, na které hraje ráda
a nejraděj Straussovy valčíky,
má radost nevinnou, jak časem bývá,
když někoho svou krásou poblázní,
svá soirées má v zimě, hraje, zpívá
a v létě jede někam do lázní.
A jak jí řekli kdys, na svého chotě
si zvykla už i na ten jeho hlas,
tak protivný jí kdysi... O samotě
se, tuším, někdy doma nudí as,
(Bůh dobrotivý nedopřál jí dětí)
však ona s plným krásy rozkvětem
a v robách, které lze jí záviděti,
jde štěstím svým se chlubit před světem...