Dnes viděl jsem je, jak se vedli,
ve tváři sladce poubledlí
a s něhou lásky na čele;
zpol pravdou jisti, zpola v snění
šli, hlavou k sobě nachýlení
dva od včerejška manželé.
Mně zdálo se tou malou chvílí,
že beránků to mráček bílý,
jenž modrou pluje oblohou.
Ba také nic než zlaté hvězdy
nad sebou dnes i zítra, vezdy,
ti dva mít věru nemohou.
Kam jdou, co bude a kde stanou?
Je všecko chvílí požehnanou,
jak oba si to řekli dnes;
a tak, jak to v tom psaní stálo,
když lásce bylo vše i málo,
co jednomu ret druhý nes’.
Dnes mají všecko. Ó mé děti,
i samo nebe záviděti
vám musí ve svém bohatství:
vždyť v očích vašich, jež jste zdvihli,
ráj tužeb, námi nevystihlý,
tak jasně a tak jistě tkví!
Dnes viděl jsem je. Rok je tomu,
co z kostela ji odved’ domů;
a odtud krok čím dál se ztrácí,
tím blíže vede k – restaurací.
To není hříchem: ob čas s ženou
se rdící, vábně ustrojenou,
z domova, jenž má známé vnady,
kams na koncert jít do zahrady.
Tam blíž si k sobě poposedat
a bázlivě své ruce hledat
a došeptnout si sladce chvílí,
čím pohled zaplál roztomilý.
I cesta domů šerem ulic,
až půjde s ním blíž prsa tulíc
za laškovných a krátkých řečí,
než tušíme, dá blaho větší!
Já z ústraní zřel chvíli na ně
pln závisti a zadumaně,
nad dojmy zlaté sny si klena,
čím vším nám může býti žena.
Pak sedě s nimi děl jsem vřele:
Je v lásce ženy nebe celé!
Ať domů, ven, ať v sny neb činy,
jen jí jde člověk svěží, jiný.
A paní vzdychla: „Oh“ neb „ano,
vy mluvíte, jak v knihách psáno!“
Však, jak by neznal slova říci,
tu seděl manžel milující.
Jen ob čas prsty hrál si v kníru
neb na stůl klepal časomíru –
a na vše děl mi s klidnou tváří:
„Věc hlavní je, když dobře vaří!“
Dnes viděl jsem je. – Ó, má růže,
kdes prachem silnic uvadlá!
Jsou cestou na den v Praze – nuže,
lesk musí zřít též divadla.
On napřed šel a žena za ním
s holčičkou, trochu nezbednou,
až oči otce s pokáráním
se často na ně ohlédnou.
A každý krok se žena staví
na promenádě večerní:
zde dcerušku ta hračka baví,
zde matku klobouk moderní.
A příteli muž tiskna ruku
svých dojmů děl hned rub i líc:
„Zde krása, život v stálém puku –
však s ženou jít sem? Radši nic!...“