MANŽELÉ.

Antonín Jaroslav Klose

MANŽELÉ.
I. I.
Dnes viděl jsem je, jak se vedli, ve tváři sladce poubledlí a s něhou lásky na čele; zpol pravdou jisti, zpola v snění šli, hlavou k sobě nachýlení dva od včerejška manželé. Mně zdálo se tou malou chvílí, že beránků to mráček bílý, jenž modrou pluje oblohou. Ba také nic než zlaté hvězdy nad sebou dnes i zítra, vezdy, ti dva mít věru nemohou. Kam jdou, co bude a kde stanou? Je všecko chvílí požehnanou, 21 jak oba si to řekli dnes; a tak, jak to v tom psaní stálo, když lásce bylo vše i málo, co jednomu ret druhý nes’. Dnes mají všecko. Ó mé děti, i samo nebe záviděti vám musí ve svém bohatství: vždyť v očích vašich, jež jste zdvihli, ráj tužeb, námi nevystihlý, tak jasně a tak jistě tkví! II. II.
Dnes viděl jsem je. Rok je tomu, co z kostela ji odved’ domů; a odtud krok čím dál se ztrácí, tím blíže vede k – restaurací. To není hříchem: ob čas s ženou se rdící, vábně ustrojenou, z domova, jenž má známé vnady, kams na koncert jít do zahrady. 22 Tam blíž si k sobě poposedat a bázlivě své ruce hledat a došeptnout si sladce chvílí, čím pohled zaplál roztomilý. I cesta domů šerem ulic, až půjde s ním blíž prsa tulíc za laškovných a krátkých řečí, než tušíme, dá blaho větší! Já z ústraní zřel chvíli na ně pln závisti a zadumaně, nad dojmy zlaté sny si klena, čím vším nám může býti žena. Pak sedě s nimi děl jsem vřele: Je v lásce ženy nebe celé! Ať domů, ven, ať v sny neb činy, jen jí jde člověk svěží, jiný. A paní vzdychla: „Oh“ neb „ano, vy mluvíte, jak v knihách psáno!“ Však, jak by neznal slova říci, tu seděl manžel milující. 23 Jen ob čas prsty hrál si v kníru neb na stůl klepal časomíru – a na vše děl mi s klidnou tváří: „Věc hlavní je, když dobře vaří!“ III. III.
Dnes viděl jsem je. – Ó, má růže, kdes prachem silnic uvadlá! Jsou cestou na den v Praze – nuže, lesk musí zřít též divadla. On napřed šel a žena za ním s holčičkou, trochu nezbednou, až oči otce s pokáráním se často na ně ohlédnou. A každý krok se žena staví na promenádě večerní: zde dcerušku ta hračka baví, zde matku klobouk moderní. A příteli muž tiskna ruku svých dojmů děl hned rub i líc: „Zde krása, život v stálém puku – však s ženou jít sem? Radši nic!...“ 24

Básně v knize Na zemi: