NA ZEMI.

NA ZEMI.
Jsme na zemi! Co zrak náš vidí a v srdce vchází, duši jme, tím v přírodě i v středu lidí klid snů svých rádi rušíme. V přírodě být a krve vřelé my chceme cítit dech i proud, a s citu znakem v mužném čele člověka k prsům přitisknout! A v jeho duši hvězdy zříti jak odlesk boží oblohy, i jícen tmy, v niž s vášní řítí se nešťastný i ubohý. Jsme na zemi! Nám žití taje nad pomysly a oblak jsou; chcem’ zřít, co zde se rodí, zraje, pod rozkoší i pod slzou. [5] My nechcem’ nad své vyletěti, leč jiným stejně křídla dát, a, doby své vždy věrné děti, dít „pozor!“ tam, kde hrozí spádspád. Jsme na zemi. Chcem’ vše, co není, kams za hrob pouštět bez vády a život řešit prací v bdění, ne hříčkou ve snu šarády. Jsme na zemi a spějem’ k Bohu – jen tak, že jinou máme pouť: Ne na čís srdce stavět nohu a okem k nebi zamrknouť; ne říkat Mu, jenž kdes tam sídlí: „Dík, nejsem jak ten publikán!“ a hned se k Němu tříti křídly přes vlastní lid a rodný lán! – On mezi námi žije všude s tou oblohou i třpytem hvězd: a kdo má zrak, těm vidným bude, však ne tam, kde vše mrtvo jest. – 6 Jsme na zemi! Co zrak náš vidí a v srdce vchází, duši jme, tím v přírodě i v středu lidí klid snů svých rádi rušíme. A dojmy ty má hruď si hnětla zde trnem, onde růžemi – je stín v nich, vím, i trochu světla, jak se to střídá na zemi. 7