SALVE MATERIA!

SALVE MATERIA! (Pessimistům.)
Je umírání, hnus i vražda, a kamením jsou na hrob dny, a duší vznět i snaha každá jsou hříčce, páře podobny. Jsou zápasy a lidská muka v té váze žití stříbrné, že kapkou jich sta srdcí puká a Bůh se sotva ustrne. A víra je snad holou frází, a cetkou k cáru – naděje, jež na tělo si člověk hází, než mrazem se tu dochvěje. A květ je lží a píseň lží je, v nich červ se, výkřik ukrývá, a vůči pravdě, již svět žije, vše dál je hračka blouznivá. 71 A přece kdosi smělý praví, že někdy šťastnou chvilku má, kdy v koutku svém, ač chud je, tmavý, se rád a blažen zadumá. A přece kdos prý řekne drzý, že slyší tón a cítí květ, a nikdy že ho neomrzí v líc děckou zrak svůj potápět. A přece kdosi řekne zpupně: „Ó sladkých citů závrati, mých šerých dnů ty příkré stupně váš dech dost srovná, vyzlatí!“ – A odpověď? Snad nejsi smetí, kdo jiným v tvář tu metáš lež – jen dím: To velké malým je ti, že velkosť mala nechápeš! 72