ZA JARNÍHO RÁNA.

ZA JARNÍHO RÁNA.
Nuž vám také píseň jednu z pomněnek svých chudých zvednu, moje milá z mladých let, o kteréž jsem uměl sladce tolik kdysi vyprávět. – Žaluzie vyhrnuty. Vlas váš, dosud nedotknutý, líbá pouze slunce zář. Otevřeno. Svěžesť ranní loká vonný budoár. V okno jste se položila krásná, svůdná, roztomilá, trochu ještě ospalá. Tak v té ranní toaletě nejvíc jste mne jímala. A teď očka na oblohu v pravo, v levo: „Díky Bohu, 76 dnes již bude krásný den!“ Ó nuž ano, v nových šatech můžete si vyjít ven! Hle – ten půvab! Do zrcadla celá vaše krása vpadla – smějte se jen, dětinná! Vím, jste ráda, že již jaro květ si k boku upíná. Že zas touhou prosyceny vrátí se ty milé scény různých kytic, rendez-vous, odpovědí neskončených, vzdechů, tajných úsměvů. – Cítím sám, jak je vám blaze kochati se na obraze lící svých tak po ránu, když snů luzných dojmem ještě skráni máte otkánu! Ale, co to – probůh, paní! V čelo vaše mrak se shání, očka blesky metají?! Zrcadlo? Ó beztaktnosti, ni Vám pravdy neztají! 77 Na to jste, ah, nemyslela, že zas prchla zima celá jako loni, předloni, a že člověk květ má, plody, ale není jabloní. Vráska však, již shledla-li jste,jste na své tváři dřív tak čisté, víc jen úcty znamená: Bez ní jste jen paní byla, s ní však – paní zkušená! 78