JARNÍ KVĚTY.

JARNÍ KVĚTY. Příteli Ant. Klášterskému.
Parno, parno. Květe bílý, jenž’s chtěl z puku dál a dál, že, než první den se schýlí, zemdlíš, klesneš beze síly, toho jsi se nenadál. Klidně, sladce, pod obalem snil jsi o svém životě – ale vím, co v ruchu stálém nadějí a touhy palem z kolébky tvé hnalo tě. Prolomil jsi, pravdy chtivý, z jara náhle štít svých pout: ponořit se v světa divy a sám také žádostivý vůni svou mu vedychnout’. [35] Chtěl jsi žít – a hle, den krátký,krátký již ti „co je život“ děl, a dnes marně svými plátky choulíš se a toužíš zpátky v obal, kde jsi šťastný dlel. – Prsou našich dražší city! Rašíte jak tento květ: snem i touhou porozvity jdete na svět, ve hrob skrytý – ó, že nelze v prsa zpět! 36