JARNÍ KVĚTY.
Příteli Ant. Klášterskému.
Parno, parno. Květe bílý,
jenž’s chtěl z puku dál a dál,
že, než první den se schýlí,
zemdlíš, klesneš beze síly,
toho jsi se nenadál.
Klidně, sladce, pod obalem
snil jsi o svém životě –
ale vím, co v ruchu stálém
nadějí a touhy palem
z kolébky tvé hnalo tě.
Prolomil jsi, pravdy chtivý,
z jara náhle štít svých pout:
ponořit se v světa divy
a sám také žádostivý
vůni svou mu vedychnout’.
[35]
Chtěl jsi žít – a hle, den krátký,krátký
již ti „co je život“ děl,
a dnes marně svými plátky
choulíš se a toužíš zpátky
v obal, kde jsi šťastný dlel. –
Prsou našich dražší city!
Rašíte jak tento květ:
snem i touhou porozvity
jdete na svět, ve hrob skrytý –
ó, že nelze v prsa zpět!
36