I.
ZE SPOLEČNOSTI.
[9]
PRAKTIKANT.
Mám třicet let a bujné vlasy,
s bon-tonem chodím v souladě
a v šatech, jak jdou s modou časy,
a důstojnosť má nezadá si
i vtip-li leží na snadě –:
jsem praktikantem v úřadě.
Mne v kanceláři služba těší,
zvlášť dědouškové třaslaví,
jimž paruka hned sjíždí s pleší,
když „novotou“ se něco řeší,
co v konceptu je zastaví,
a vzdychnou: To jde o zdraví!
Co přítomnosť? Tou žijí prostí!
Já dražší cíl mám, hluboký:
Jeť ohlodanou dnešek kostí –
[11]
a na účet žít budoucnosti,
to z lidí dělá proroky –
a já mám skvostné nároky!
Můj duch si s příštím blahem tyká,
vždyť „nadějným“ mne zove svět
a matka dceři za mnou říká:
„Máš nejlíp přec jen úředníka,
má pensi, výš jde, nikdy zpět. –
Nu, prosím, račte posedět!“
Tak v životě i v kanceláři
já mile sedím trpěliv
a v duchu zřím juž oblou tváři,
jíž kyne mi to zlaté stáří,
až postoupím – nu jaký div,
či adjunkt bude věčně živ?
Snad jiných je tu štěstí větší,
však mám, co není k náhradě:
Vždy klidně líbat rtíky něčí –
a ve svatbě-li nebezpečí,
mít výmluvu hned na snadě:
Jsem praktikantem v úřadě.
12
MLADÝ ÚŘEDNÍK, KTERÝ SE NEDÁVNO OŽENIL.
Ráno stolek prohlédnu si,
akta svá si rozdělím:
tam jsou běžné a zde kusy
s termínem už dospělým.
Nežli dám se do nich řadou,
dlužno číslo novin číst –
k dílu však, neb před svým radou
podřízený není jist!
Co svazky spisů mi, fasciklů prach?
Na cestu doma
zlíbal jsem rtoma
ženu svou mladou tak rozkošně – ach!
Sotva dbá pak na pozdravy
péro v práci rozjeté –
a nad spisy zdvihna hlavy
dím jen: „Co si přejete?“
13
A již drahý čas mi maří
jakýs klouček, nezbeda.
Jména nezná, neví stáří –
to se člověk nahledá!
Co svazky spisů mi, fasciklů prach?
Za to však doma
žhavýma rtoma
zlíbám si ženu tak rozkošně – ach!
Tolik práce uděláno
a hle, teprv desátá.
Do dvanácté z osmé ráno
čas nic věru nechvátá!
A mám doma ženu mladou,
ta se v touze načeká –
Však už jako zloděj kradou
myšlénky se z daleka.
Co svazky spisů mi, fasciklů prach?
Více mne trudí
v žárlivé hrudi,
že doma ženu mám samotnu – ach!
Zdali pak teď na mne myslí,
či kdos je tam návštěvou?
14
Hodin krok je věru syslí,
práce buď mi úlevou!
Ale marně. Čárky škoda!
Vše zas dělám poznovu –
pochyby červ statně hlodá:
a již spěchám k domovu!
Co svazky spisů mi, fasciklů prach?
Větší mi tíže
náladu víže:
o ženu mladou mám, rozkošnou, strach! –
Pak se vracím spokojeně,
hubičkou dnes bohatším:
Hodinu zas dal jsem ženě,
zda teď v práci postačím?
Péro však mi bleskem lítá,
hračkou knihy v regalu,
chefu úsměv tváří kmitá:
Šetřte zdraví, pomalu!
Co svazky spisů mi, fasciklů prach?
odměnou doma
věrnýma rtoma
čeká mne žena tak rozkošná – ach!
15
SRDCEM ČI ROZUMEM?
Jak těším se, mé neviňátko,
ač jsi mi cizí, neznámé,
že mříž, jež brání říci: Matko!
má ruka náhle poláme.
Své matky být, či býti něčí,
to poznal bys, až budeš větší –
leč nemyslím tak chtě tvůj dík,
jsem za to s platem úřadník.
Tak děl jsem si, když jako v snění
jsem do spisů zřel na jméno
a k slovům „tajné oddělení“
jsem připsat mohl: „zjištěno!“zjištěno“!
To ze sta skončit jedno dílo
se přece šťastně podařilo,
a já svou prací hrd jsem, rád,
že děcku mohu matku dát!
16
Pak spisy zase balím s chvatem –
hle, na zem jakýs lístek pad’,
neznámé psaní s dnešním datem,
to ještě dlužno čísti snad.
Kdo píše to? Hle, čtyři strany,
a konec v samých slzách psaný:
„O slitování, pro Boha!“
a podpis: „Matka nebohá.“nebohá“.
„Ó, pane můj, kéž k srdci linou
vám slova moje zoufalá:
já nemohu jít cestou jinou,
ač ráda bych se přiznala.
Jste na stopě – ó, jak to děsné,
když v slabé chvíli žena klesne
a trestem za svůj hřích a pád
své dítě nesmí chtít ni znát.
Jste na stopě! Ó jak se chvěji:
snad zítra, dnes – již všecko vím –
a já i dítě v beznaději
pak žitím půjdem’ ledovým.
Div smyslů mi to nepomate!
Jste na stopě! Mě vypátráte
a s matkou dáte dítěti
jen bídu snad a prokletí!
17
Nuž, slyšte, pane, spis to svědčí
a v soucitu vše přečtěte:
Zda prospěch můj kdy byl mi větší
než blaho mého dítěte!
Já v nádbytku mu vychování
neznámou mohla dáti dlaní
a v život vše až k přepychu
mu mohu skytat potichu.
Však z mateřství-li usvědčena,
žebračkou budu nejchudší
a děcka mého zlatá plena
se v holé změní náručí.
Lvem hladovým mě osud hlídá:
Bez matky blaho – s ní jen bída –
ó slitování, pro Boha!“
A podpis: „matka nebohá“....nebohá“...
S tajeným dechem jako v snění
jsem do spisů zřel na jméno,
když k slovům „tajné oddělení“
jsem připsati měl: zjištěno!
Hruď mrazila mě, žehlo čelo
a péro se mi v ruce chvělo –
kdo víc tvůj, dítě, získá dík:
zda člověk nebo úřadník?!
18
PÍSEŇ STARÉHO MLÁDENCE.
Sta růží k zemi dopadá
v chlad žití, k jeho bědám –
a všech-li je ta zahrada,
proč já jen marně hledám?
Proč dlaň má k růžím napjata
jen s prázdnem vždy se vrací,
a v nach, jejž mají poupata,
mně trn ji zakrvácí?!
Tím rejem, hlučnou ulicí
v byt prázdný chodím denně,
a tváře zřím tak zářící,
jak dí mi neztajeně:
Co skráň mi, potem zalitá,
v niž starosť dnem se boří?
Mě žena vlídně uvítá,
jíž k polibku ret hoří!
19
A v ruce dlaň a v oku zrak
my květy v klín si shrnem’;
nám stokrát vrátí chvilka pak,
co den svým zbodal trnem. –
A otec, muž je přešťastenpřešťasten,
jak k cíli tuh svých chvátá,
vždyť, kde já nudu mám a sten,
jej vede cesta zlatá.
A já krok stavím nastokrát.nastokrát,
bych chyt’ jen zákmit štěstí
těch dvou, jež kolem zřím se brát
a rozkošně se vésti.
Mně nikdo ruky nepodal
s tím pode hrudí skvostem –
v svém koutku, světu opodál,
jen vzpomínku mám hostem.
Pak láska, štěstí rodinné
v sen padá samotáři –:
vždyť družek dost, však pro jiné,
jsem vedl ku oltáři...
20
MANŽELÉ.
I.
I.
Dnes viděl jsem je, jak se vedli,
ve tváři sladce poubledlí
a s něhou lásky na čele;
zpol pravdou jisti, zpola v snění
šli, hlavou k sobě nachýlení
dva od včerejška manželé.
Mně zdálo se tou malou chvílí,
že beránků to mráček bílý,
jenž modrou pluje oblohou.
Ba také nic než zlaté hvězdy
nad sebou dnes i zítra, vezdy,
ti dva mít věru nemohou.
Kam jdou, co bude a kde stanou?
Je všecko chvílí požehnanou,
21
jak oba si to řekli dnes;
a tak, jak to v tom psaní stálo,
když lásce bylo vše i málo,
co jednomu ret druhý nes’.
Dnes mají všecko. Ó mé děti,
i samo nebe záviděti
vám musí ve svém bohatství:
vždyť v očích vašich, jež jste zdvihli,
ráj tužeb, námi nevystihlý,
tak jasně a tak jistě tkví!
II.
II.
Dnes viděl jsem je. Rok je tomu,
co z kostela ji odved’ domů;
a odtud krok čím dál se ztrácí,
tím blíže vede k – restaurací.
To není hříchem: ob čas s ženou
se rdící, vábně ustrojenou,
z domova, jenž má známé vnady,
kams na koncert jít do zahrady.
22
Tam blíž si k sobě poposedat
a bázlivě své ruce hledat
a došeptnout si sladce chvílí,
čím pohled zaplál roztomilý.
I cesta domů šerem ulic,
až půjde s ním blíž prsa tulíc
za laškovných a krátkých řečí,
než tušíme, dá blaho větší!
Já z ústraní zřel chvíli na ně
pln závisti a zadumaně,
nad dojmy zlaté sny si klena,
čím vším nám může býti žena.
Pak sedě s nimi děl jsem vřele:
Je v lásce ženy nebe celé!
Ať domů, ven, ať v sny neb činy,
jen jí jde člověk svěží, jiný.
A paní vzdychla: „Oh“ neb „ano,
vy mluvíte, jak v knihách psáno!“
Však, jak by neznal slova říci,
tu seděl manžel milující.
23
Jen ob čas prsty hrál si v kníru
neb na stůl klepal časomíru –
a na vše děl mi s klidnou tváří:
„Věc hlavní je, když dobře vaří!“
III.
III.
Dnes viděl jsem je. – Ó, má růže,
kdes prachem silnic uvadlá!
Jsou cestou na den v Praze – nuže,
lesk musí zřít též divadla.
On napřed šel a žena za ním
s holčičkou, trochu nezbednou,
až oči otce s pokáráním
se často na ně ohlédnou.
A každý krok se žena staví
na promenádě večerní:
zde dcerušku ta hračka baví,
zde matku klobouk moderní.
A příteli muž tiskna ruku
svých dojmů děl hned rub i líc:
„Zde krása, život v stálém puku –
však s ženou jít sem? Radši nic!...“
24
NEZNÁMÉ!
Teď jméno nejsladší bych chtěl mít v řeči svojí
a vedle Vašeho je nad ty verše dát,
a zracíchv zracích toužících, jež vzhlédnout k Vám se bojí,
třpyt míti mámivý těch hvězdných myriád
a jejich čistotu, jíž v oblacích jen tonou,
jak já bych tonout chtěl v tom Vašem ovzduší,
a vzít si svěží květ pod Vašich ňader sponou
neb zlíbat ručku Vám, byť za trest nejtužší –;
Ó přání zpozdilá! – Jsem spokojen tu zatímzatím,
že na Vás hleděti smím z šera přízemí,
kde chudé naděje jen smyšlénkami zlatím
a v snu se kolébám, když více nelze mi;
a jako ostatní, co s kukátky teď k loži
v tom šumu zvědavém k Vám hlavy zvedají,
já snílek zřím a mním: i v tom je štědrosť Boží,
že šťastným může být i chuďas potají.
25
Vy zatím rozkošná v tom šatě z krajek tmavém
hledíte s úsměvem a zpola nevinou
nic o tom netušíc, co zmítá mužů davem,
co srdcí nazvalo Vás v hloubi: jedinou!
ÁA kolik hrudí tu, s tím květem v prvním puku,
s tím žárem, vznětem sil za cit a pravdu krás,
jež rády, s hrdostí, za bílou Vaši ruku
by život podaly a k štěstí vedly Vás! –
Co vše jest ukryto v té Vaší útlé dlani,
co blaha, rozkoší, Vám tane pod hrudí,
co žíti můžete, dnes netušíte ani –
až jednou život Vás snad slzou probudí.
Leč prosím, odpusťte – chtěl pravdu jsem Vám říci
o štěstí budoucím, jež papa vyzkoumá:
a vdá Vás boháči, jenž masitých je lící
a roků čtyřicet a hlavu holou má!...
26
NAŠE DOBA.
Příteli B. Billovi.
„Vřelosti třeba nám, ne té, z níž fráze hloupá
prskavkou na chvíli až pod oblaka vstoupá,
však té, z níž teplo vyprýští,
když pro náš krb juž ne, tož aspoň pro příští.
V před mužnou vůlí jít, jež hlavy nepokloní,
když vítr mrazivý odkudsi zavál do ní –
a vlasť-li chce svou daň, nehledět na břímě:
Jak já jí krev svou dám, tak ona patří mně!“
Pak ještě cosi díš o matce, o dítěti,
a v nitru nejhlubším jak možno nevzkypěti,
když máť kdos udeří – a že je přec juž čas
o dobré právo své se hlásit jednou zas!...
A dí ti venkovan: „Nu chválím vás i řeč tu.
Je mnoho pravdy v tom, a když to všecko sečtu –
27
(a k uchu zdvihne prst a hlavou zakývne)
má každý s sebou dost v ty časy podivné.“
A přece druhý den, byť vydělal to ztěžka,
svou hřivnu „pro národ“ položit neomešká,
na školy, pomníky, na slabou kdesi hráz –:
„Nu, my to nezmůžem’ – snad dětem bude snáz!“
28
„PRINCEZNA“.
Že u věk pozdní přec přišlo to dítě,
s ním se tak láskali zjevně i skrytě:
„Princeznou“ byla jim, cílem všech tuh –
měli dost na to a – zdraví dá Bůh!
Matka pak umřela. – Sotva rok mizí,
ženu si tatíček přivádí cizí,
sobě snad krásnou, jí ale zlou,
jak už ji lidé tak macechou zvou.
Pod vášní dobrý cit dusí se, hyne,
k otcovu srdci se macecha vine –
dceruška pro měkkosť pohledů, slov,
chce-li, ať chodí si na matčin rov!...
„Bože můj, Bože můj, naděje žádné!“
Vždyť už i otec jí ku smrti chřadne,
všecko ji opouští, cizí je svět –
dcerušce, sirotku, dvanáct je let.
29
Dceruška kvítek je útlý a bílý;
macecha-vdova vnad plna i síly,
bohatý závoj a pod ním ten zrak:
o muže mladého není zle pak!
S macechou otčím je v pokoji druhém,
sirotek napřed kdes s pláčem, svým druhem,
dorůstá, chápe cos, zří stále víc,
cit svůj jen ukrývá pod němou líc.
Aby ji provdali? Škoda je věna!
Samať je bez krve, tichá jak pěna,
k děcku pak potřebí jejího náručí –
aspoň se něčemu pro život naučí!
A přec jim vadila v činu i kroku.
Než jí však bude těch dvacet čtyř roků,
podíl je u nich tak nejlépe skryt –
stravu má z něho i útulný byt!
Avšak, což ona ví?! Snášela všecko,
jen když se aspoň jí, když byla děcko,
jak ji ta matička, otec měl rád,
na jejich hrobě smí o tom všem zdátzdát.
30
Tam si tak posteskla touživým hlasem;
až příkře děli jí: „Plýtváš jen časem!
Tam ti nic nedají, u nás jsi teď,
stále co dělat je, práce si hleď!“
Jak rána kamenem, když vrazí na sklo,
cosi jí u srdce chytlo a prasklo –
jak by jí unikla všecka krev, dech,
stála tu zjevena po slovech těch.
Rázem teď cítila všecko a znova,
ústrky, pohledy, nevlídná slova.
„Když marna modlitba, nepomoh’ pláč,
nežli to snášeti – uteku radš!“
Ráno již kvapilo v teplý den, svěží.
Od prázdné postele macecha běží,
s otčímem láteří –: „I vzal ji ďas,
však se nám k obědu navrátí zas!“
Nepřišla. – V službě hůř chleba se nejí
než s tím, co dala v něm macecha její;
aspoň tak denně zrak její a cit
slzami, hořkostí nebude ryt.
31
Nepřišla. – Kdo by se staral dál o ni? –
V městě však za květem hřích se jen honí,
a její jemná pleť, panenský zjev
mnohých zde roznítil oči i krev.
Stokrát se chtěla již vrátit přec domů.
Ale co řekli by lidé dnes tomu?
Hlavou by kývali za ní již snad –
prsou květ natržen, den co den vad’!
Až uvad’ docela pod vášní jedem.
Kalný vír života na čele bledém
v krajky i náramky, na ňader dech
na místo čistoty drze si leh’...
A teď se vrátila. Pán s ní, hle, kýsi,
monokl na oku, vyžilé rysy.
Přišla si pro věno – dali je hned,
dospěla všeho, i dvacet čtyř let.
Všickni se divili. Princezna věru!
Každý mít nemůže takovou dceru!
– Ale ten život tvůj, duši a květ,
kdo ti jen, nebohá, navrátí zpět?
32
II.
V ŽIVOTĚ I V PŘÍRODĚ.
[33]
JARNÍ KVĚTY.
Příteli Ant. Klášterskému.
Parno, parno. Květe bílý,
jenž’s chtěl z puku dál a dál,
že, než první den se schýlí,
zemdlíš, klesneš beze síly,
toho jsi se nenadál.
Klidně, sladce, pod obalem
snil jsi o svém životě –
ale vím, co v ruchu stálém
nadějí a touhy palem
z kolébky tvé hnalo tě.
Prolomil jsi, pravdy chtivý,
z jara náhle štít svých pout:
ponořit se v světa divy
a sám také žádostivý
vůni svou mu vedychnout’.
[35]
Chtěl jsi žít – a hle, den krátký,krátký
již ti „co je život“ děl,
a dnes marně svými plátky
choulíš se a toužíš zpátky
v obal, kde jsi šťastný dlel. –
Prsou našich dražší city!
Rašíte jak tento květ:
snem i touhou porozvity
jdete na svět, ve hrob skrytý –
ó, že nelze v prsa zpět!
36
Z NAŠEHO KRAJE.
„Ó krásně je tu letos, pane,
a Bůh dá, že to vydrží, –
hle, jak to všecko zlatem plane,
zde dole i tam nad strží.
Klas bohatstvím se v poli láme –
nu víte, my jsme prasprostí:
a nevíme, zda smát se máme
či plakat nad tím radostí.“
A viděl jsem klas plnozrný
a bujné trávy na lukách,
a k obloze, jež beze skvrny,
se klidně kouř z těch vísek táh’.
Ruch viděl jsem tak zdravý, čilý,
po dvorech kolem stodoly
a oči lidu jak se pily
tak nedočkavě do polí.
37
Mně zdálo se, že jakés milo
tu bdí dnů příštích čekajíc,
by štěstím vším, jež v sobě krylo,
zlíbalo jednou naši líc.
Co blaha pak z těch plných stohů
nám dosíci se podaří:
i božího co, dáti Bohu,
co císařovo, císaři.
Co zbude nám? Ó pole, lesy,
těch krajů našich, venkova!
co z vás se v srdce česká věsí,
dát věru těžko do slova...
Klas bohatstvím se v poli láme –
nu víte, my jsme prasprostí:
a nevíme, zda smát se máme,
či plakat nad tím – radostí!
38
JARO V MĚSTĚ!
„Maminko!“ – „Chyť mě!“ – „Že to povím!“ –
Ty děti se mi uškádlí,
jak vylezly dnes s jarem novým
z těch pavlačových zábradlí.
A ulice se hemží jimi
a všude samý smích a šprým –
nuž, hlavu ven, ať v dny své zimy
z těch tváří paprsk zachytím.
Ti kudrnáči, plní hluku,
jsou věru našich ulic květ,
dle nich juž vím: je jaro v puku
a s písní pták se vrátil zpět.
39
JE JARO!
Jaro je! Zlatý paprsk slét’
mně na papíru bílý list
a já jím rád a jako v snách
myšlénku i své péro táh’
a myslil jsem: teď samý květ
to jaro sype v každý práh.
Jaro je! A já za ním šel
v útulnou jizbu souseda
a řekl jsem: Jdu v tento den
se s vámi trochu těšit jen –
leč ženin hlas se v prsou chvěl
a muž byl k loži nakloněn.
Jaro je! Zatik’ malý pták,
jenž mih’ se kolem oken tam
a hrdlem sladké písně třás’
v tu přírodu, dnes plnou krás –
a za ním lét’ až do oblak
jen vzdech, jenž v bytě tížil nás.
40
Jaro je! Dítě zahleslo
a zdvihlo hlavu těžkou tak
a v okno kamsi hledělo
tak toužným okem, nesmělo –
a v podušky zas pokleslo
a choré oči zavřelo....zavřelo...
41
KOLEDOU!
My jsme jen malí hoši dnes,
my jsme jen koledníci:
trochu té záře od nebes,
trochu těch červánků v líci.
My nejdem’ žebrat k nádheře,
jdemejdeme, jak chodí se všude:
zazpívat v síň i za dvéře,
vzíti, co od srdce zbude.
Jdeme tou starou koledou,
jak juž jí chodili otci,
a když se nám písně povedou,
šli bysme od rána k noci.
Je to jen zvyk a není to hřích,
radosť to, jež nemá meze –
do kapsy jab’ko a na tváře smích,
ať juž červ dárkem tím leze!
42
Nevíme, co kdo nám uchystá,
jab’ko my, červ-li nás schvátí?
Kde není, vzpomínku na Krista
jdeme jen koledou dáti.
My jsme jen malí hoši dnes,
my jsme jen koledníci:
trochu té záře od nebes
padne i do vašich lící!
43
ŽENA – METEOR.
Padaly hvězdy. Hleděl jsem na ně
zrakem tak toužícím i teskným tak:
jako když slza skane nám maně,
jako když do hnízda spouští se pták.
Je to jak snění, okamžik pouhý:
sotva ti zasvitla hvězda, juž hasne,
ale v tu duši tvou ryjí se prouhy
jejího padání žhavé a jasné.
Jak jsem tak na Vás myslil tou chvíli,
Pravda mi šeptala, sám nevím proč, –:
Ta hvězda před chvílí? Pruh jasný, bílý?
Chceš-li ji, pro kámen do bláta skoč!
44
SVĚTLO HMOTY.
„Pochodeň světla zářící
v mohutné třímám pravici
a před vámi ji nesa
vás vedu nad nebesa!“
Před davy lidu stín se táh’
po zemi vzhůru v mlžinách
a cosi jako záplava
mu z dlaně plálo do tmava;
a démanty a drahokamdrahokam,
kde lid se vlékl, dštily tam,
a ať byl žebrák, ať byl král,
do hrsti každý zlata bral,
tož: žití lesk a ženy prs
a plodů sladkých plný trs,
mok uspáváním dýšící,
a nach a plnosť na líci,
vtip líný, rej a veselí –;
jim každý mžik byl nedělí,
45
jen myšlénka jak mrákotou
se potácela pod hmotou.
Zas děl ten stín, ať bůh či běs:
„Jen směle za mnou! Lide, věz,
to zlato, světel prouha,
je k ráji cesta pouhá!“
A tváře davu vzpjala se
svým každým rysem po hlase,
nesčetných ramen vztáhlo se,
jak vyschlá půda po rose,
a oči lačně těkaly
po darech slibných do dáli.
Tu při pohodlí starý řek’:
„Já bloud šel pouští myšlének,
kéž stačí ještě dnes můj ret,
čím touha vře, vše ukájet!“
Jak v ozvěnu hned mladý děl:
„Mým cílem buď jen forma těl
a krása, kterou cítí ruka,
jen pod ní tíseň vzdechů puká“ –
až celý dav vzkřik’ rozhodně:
„Chcem’ celý svit té pochodně!“
46
V kýs divný smích zněl temný hlas,
když děl ten stín, ať Bůh či ďas:
„To celé světlo na vás skane
u cíle cesty požehnané.“
A z chlípných očí, mastných úst,
jsi viděl stíny vášní růst,
a kolébka i mohyla
se leskem cárů halila,
a velký, ctný a vážen byl,
kdo v zlatě moh’ si čerpat sil;
jí ženu koupil, muže chyt’,
i myšlénku a právo, cit,
a řka: jsem pes! hned za podlost
měl úřadů všech, blaha dost. –
Ve víru tom a hluch a spit
se hnal a jásal, řval ten lid:
„Ó hossanah! Tys světa zář,
chcem’ za boha tě na oltář! –
Jen v pochodni té celé, celé
my uvítáme spasitele...“
A padla k nim. Hned v šíř i dál
na místo světla požár vzplál –
a lid, jenž na tvář padl němý,
vstav, osleplý šel dál tou zemí.
47
JDOU VĚKY KOLEM...
Příteli A. E. Mužíkovi.
Jdou věky kolem, duní, hučí
a vlekou tíži starých pout,
a marně k vzmachu silou prudší
svá křídla chtějí rozepnout.
V illusích písně, vášní jekem,
dnes krví, zítra v květech jdou,
kmit září klenou nad člověkem,
zrak pod nimi se dusí tmou.
Věk v stálém boji kams se ztrácí
za vzkřeku lidstva, prokletí –
v něm nad myšlénku, snahu, práci,
spíš vášeň cíle doletí.
Však s ním i zhyne! – Zdálo se mi,
že z okna zírám kamsi ven
a zrak můj bloudí širou zemí
pod dojmy žasna, vyjeven:
48
Jak loutky, lidé hlučnou změtí
o hračky, pestrý střep se rvou –
a mezi tím cos ve hrob letí
velkého s věky nad tou hrou!
49
KRAJ LEŽÍ PŘEDE MNOU.
Příteli Ant. Sovovi.
Kraj leží přede mnou. V pozadí les
šumí a v mlze se míhá,
všecko tu prázdno a ticho juž dnes,
pole je brázda a rýha.
Chvíli jen prostorem kroužící pták
bez písně nad lesy mizí –
jak by v to teplo, kdys milé nám tak,
zavanul chladný dech cizí.
Jak drama sehrané, vylitá číš –
děj se juž z všeho jen tuší.
Ta pole rozrytá vedou mne v říš
života cítících duší.
Jsou chvíle posvátné, kdy člověk sám
v „zapomeň!“ cele se vnoří,
modly dnů minulých, nepravý chrám,
v duši své na vždycky boří.
50
Života čásť je skončena pak,
zkad se jen vzpomínky chvějí –
ale ta půda jich, plody i brak,
zorána k novému ději.
Kraj leží přede mnou. Řady těch brázd
znovu se osejí, zvláčí:
zrno ať v pole či v duši jdeš klást,
plod kéž ti, druhu, je sladší!
51
Z LESA.
(Črta z drsného života.)
Těch míst tak rádo se mi vzpomene:
Úhledné domky, čistě bílené,
se táhnou křížem od zdí kostela,
a nad ním chalup směs tak zvetšelá,
jak Kristův trn, vtisknutý do čela.
Jen došky střech a nic víc netrčí
z těch obložených dřívím chatrčíchatrčí,
zkad jako dlaně okno vyzírá.
Zda žije se tu či jen umírá,
je těžko říc’, leč každý cítí to.
Pak pastviny, kus země na žito,
a velký les se táhne kolkolem,
nad bídou na hoře i vlídným údolem.
Kde k chatrčím svah náhle doklesá,
pěšina vede křivá do lesa.
Je stále širší – rok co rok
ji vyšlapuje bídy krok.
____
52
„Tu sekeru skryj dobře kabátem!
Jeť blesk v tom každém oku proklatém,
jež po nás slídí jak psi hladoví –“
dí starý Kocna zticha synovi,
když u dveří zastrčiv závoru
dal pěšinou se k lesu nahoru
z těch chatrčí. – „A krok svůj pobídni!
Jsouť s dnem ti lidé trochu nevlídni,
za suk by stáhli kůži s člověka,
ač za smrčky se sotva proseká
tím živobytím každý našinec.
Vždyť nezahynout je dnes těžká věc;
a byť i krev’s jim nabíd’ za chleba,
jak tátovi ti řeknou: Dareba!...
Však dnes se, myslím, něco vydělá,
co nahradí nám práci docela.
Kde ostruží se cestou provléká
a u skal končí panská paseka,
tak mnohý smrček, pěkně zaštíhlý,
mé bystré oči ondy zastihly.
Groš bude na lék; teplo se stravou
snad zotaví nám matku churavou...“
A v nadějích, při nichž krok neklesá,
tak chutě vešli oba do lesa. –
53
„„Tu, táto, hleď, jak hustě větvemi
se sklání strom ten velký ku zemi –
ba nevěřil by, kdo se nedívá,
těch trámů z něho, toho paliva!““
Děl starý Kocna, chvíli něm –:
„Mám vzpomínku tak mnohou, drahou v něm.
Ba se špatnou se každý poradí,
kdo o strom ten mi prstem zavadí!“ –
A v les šli hloub, kde houšť a paseka
a netknuto ni stopou člověka.
A když juž bylo, co je potřeba
na teplý krb a trochu na chleba,
zatáhli hbitě smrčky do houští,
kde sotva paprsk větev propouští,
a odešli. Syn mlčky za tátou
se shýbal pod větve tou cestou klikatou.
Až v místě tom, kde hustě větvemi
peň mohutný se sklání ku zemi,
se Kocna zastavil a k oddechu
se synem used’ volně do mechu. –
Kol bylo šero. Lesem tu a tam
jak zář by sálal jakýs drahokam,
a v smrčků jehličí a v dubů lupeny
jak pel by padal čistě zlacený,
až šero prorváno tou stkvoucí tkaninou
prchalo každou větví skulinou.
54
Jim nad hlavou v tom stromě košatém
a po lese chvat šumný za chvatem,
a každá sněť jak plna životem
se probouzela ptačím tikotem.
„Toť chvíle je – tak sám si starý děl –
v níž na všecko bych v žití zapomněl,
i na bídu i život ztracený,
jenž by i horším býval bez ženy.
Ba nikdy místa toho neminu,
bych neprožil tu ranní hodinu
a nespočinul rád zde po práci,
kde zašlé chvíle duch mi navrací.
Pak myslím si, že je ta duše má
jak jiného, jenž děl mi: ničema!
Však životu se těžko navyká,
když v mláď juž padne bída všeliká! – –
Bez lásky mateřské a bez otce
mne do světa vrh’ osud divoce.
Já nepoznal, co je to rodný práh
ni skýva domácí. A kdo-li sáh’
mně na čelo a vlasy pohladil
– jak každý rád má za těch děckých chvil –
a kdo-li děl přec: Dítě milené! –
ty rty i dlaň vždy byly z kamene!
55
Však v tuhé zimě krutším byl můj los,
když do školy jsem chodil sdrán a bos
a kolem všichni, jako spanštilí,
mne, vývrhele, se jen štítili –
a já byl přec jen dítě nevinné!
Bůh může-li, ať jim to prominepromine.
Leč za ty úsměchy a osten ústrků
má dlaň se octla mnohdy na krku
té lůzy panské, které scházel cit!
Však do krve já za to býval sbit!
A tak mně zbyla pouhá samota
jedinou lepší družkou životaživota.
A ze školy když za stůl bohatý
se druzí rozběhli, já shrnul záplaty
si na tělo a běžel do lesa
a mlčky hleděl v Boží nebesa
bez modlitby – vždyť matky neměl jsem! –
leč s pravdivým své duše ohlasem.
A pták pěl přece píseň nade mnou,
strom šuměl dál svou báji dojemnou,
jas nebe mělo jako nad jiným – –
ten les mně koutkem byl vždy hostinným
v zimě i v létě. Když ne jináče,
já pod tím stromem dal se do pláče
a v slzách bol tak krutý utopil,
jejž z lidí těch kdos sotva pochopil. –
56
A přece někdo. Bylo na čase,
bych s životem se utkal v zápase.
Pak záhy dlaň mou hbitou, mozolí,
po celém našem znali okolí;
a kde jim líto bylo zvířete –:
však Kocna dřív a líp to uhněte! –
Leč staré zlo i za čas vniklo sem,
a všickni na mne zřeli úkosem
a v práci mnohý, drzý, pacholek
cos uštěpačně o mně, matce řek’....řek’...
A tu zas soudruh věrný, jediný,
mně zbyl jen les do těžké hodiny.
Leč v samotě je zrnem mnohý hřích.
A mněmě tak bodal lidí prst i smích,
a ač jsem byl dřív toho předalek,
já chtěl jej stupit – jedem kořalek!
A pak juž valem, jak to chodívá,
mne táhla k sobě bída hrozivá.
Bez denní mzdy, bez práce celé dny
jsem trávil život útrap bezedný.
Jak psa mne z práce všude vyštvali.
Bylo to večer. Všecek zoufalý
jsem pod stromem tutu, s hlavou skloněnou,
svou duši sytil dnů těch ozvěnou,
bych otrávil ji k žití docela.
V polích i lese práce dozněla
57
a celým krajem vánek klidu táh’ –
jen duše má tonula v mrákotách.
V tom, jako pták když pírko upustí,
cos vedle mne tak plaše zašustí –
a Anna, s níž jsem často pracoval,
s tak hlubým okem, v lících nach i pal,
tu stála řkouc – byl dech to perutí –:
„Tu, Václave, ten kousek nesu ti...“
Ne skývu chleba – jaro, ptačí zpěv
měl do mé zimy její milý zjev;
ne skývu chleba – pozdrav andělí,
jímž nebe mrtvým život udělí;
ne skývu chleba, nesla všecko mi,
čím tmavá noc v jas dne se prolomí.
A než mi pramen slzí zrakem trysk,
já milou Annu v náruč jal a tisk’.
Když bez vlády a rdíc se držela,
v dlaň líbal jsem ji, v ret i do čela.
A nad námi v tom stromě košatém
vše umlkalo v tichu napjatém,
by lidí dvou ten šťastný prsou dech
i ptáci cítili i chvěl se v lupenech.
ÁA kolem nás a v blízku, podáli,
vrcholky stromů vlídně kývaly,
a ze vsi zvonku milé klekání
jak slavilo by naše setkání. –
58
Pak v jasu myšlének a duší souzvuku
my domu vedli se jak děti za ruku.
Ba měl jsem domov, když se stala mou
na cestu života tak mhavou, neznámou.
Ač po nás lidé trním házeli,
my žili taktak, jak,jak v Boží neděli.
Vždyť byla dnů mých zlatým paprskem,
jenž v úsměchu těch lidí přemrzkém
mně svítil přec jak slunce za léta,
pod nímž i hloh se v skále rozkvétá.
Ba kdyby si mne byla nevzalanevzala,
i dnes by říkali mi – kořala!
Však nic se nezměnilo později,
když přezděli mi za to „zloději“
v obecních schůzích. Ale každý rád
po straně přišel dříví kupovat.
A já je sekal, já je v lese krad’!
Ať červ se cestou jak chce prohlodá,
je sotva k tomu Boží příroda,
by na ni měl jen boháč monopol,
kde nezasil si ani trávy stvol!
Já nikam nešel prosit o skývu,
jen pracovat jsem chtěl jim v poctivu;
a přec, když krok mne k jejich dveřím táh’,
psa postavili všude před svůj práh.
59
Jsem z kovu dnes – mne sotva poraní
hrot těžkých dnů, ni lidské zhrdání;
však matka tvá, již mnou tak pokleslá,
ty rány ústrků a bídy nesnesla –
a jestli ona, drahá, zemře mi,
pak všemu klnu, co je na zemi.“ –
A starý Kocna, v tváři bled,
se rázem vzchopil, kde byl sed’.
A po bolestném usmání
jen syna popad’ za dlani –
a v duši předtuch osnovu
hnal pěšinou se k domovu.
____
Noc skonávala. Třetí den.
Syn zdvih’ se z lože vyjeven
a vedle rázem hodil dlaň:
„Do lesa, táto – rychle vstaň!“
Leč prázdno tu a ani dech.
A k matce tich šel po prstech,
sáh’ na hlavu a ramena –
tak studená, tak studená!
A sotva mocen výkřiku
do lesa hnal se ve mžiku.
60
A tátu volal po lese –
však nic, než listí chvěje se.
„Tatíčku, táto – já tu jsem –“
v ostruží dal se poklusem
a v pravo, v levo: „Odpověz!“ –
Leč jako dřív, jen mlčel lesles.
Na nohou, tváři, krve pal
pod známý strom se rázem hnal;
tak v duši teskno, až tuh’ sval
a jak by tušil pohromu,
když zrak svůj zdvih’ už zdáli –:
a táta visel se stromu
a ptáci v hnízdech spali.
61
III.
DENNÍ VŘAVOU.
[63]
KVĚTEM JE TVÉ SÍLY VZDOR!
Příteli Fr. X. Svobodovi.
Co Bůh nám dal, je hlubší cit
než to, v co sáhnou davy denní,
ať pro svých choutek nasycení,
či k ráně cetky navěsit;
než to, co v hloubi tvého nitra
rozruší lidských pomluv hrot,
ač pokrytecká ruka zchytra
kdys dlaň tvou stiskla pro život.
Co Bůh nám dal, je hlubší cit
než smýkati se v prachu s nouzí
a zítra s ní, ač duch se vzpouzí,
číš orgií až ke dnu pít –
s tou vřavou vstoupat, klesat stále,
jak svět si hrdě poručí,
být otrokem, v ní vidět krále,
dlaň v poutech mít, květ v náručí.
[65]
Když mdloby spár tě na mžik chyt’
a v mlhu slábne záře oka
a z ran, co dal, dav krev tvou loká,
jíž, pokud žiješ, není syt;
a když i vzněty činů schopné,
jež srdce tvého nesou pel,
ať v závisti či rád juž kopne
tvůj druh i skrytý nepřítel –
pak myslet si: To všecko teď,
čím plnil jsem své celé žití,
jak mušku svět si rukou chytí
a zbude v ní jen prach a smeť,
a jsem, jak děli, nuzný, malý,
a cíl jsem ztratil života,
vždyť všímvším, več se mé příští halí,
jen beznaděj se mihotá;
pod vším tím klesnout, věřit jen,
že prsou vznět i květ se ztrácí
a tupě zmírat resignací
a proklít snah svých den i sen:
Ó otroku, kdo’s pouze chápal
ten bol, jenž byl ti davem vryt!
V tvé duši ukryt větší zápal,
co Bůh ti dal, je hlubší cit!
66
V těch myšlénkách, jak hlavou letí,
když nad prací dlíš opuštěn,
hle, zřítelnice šíří se ti
a jizba nemá stropu, stěn.
A smetí jsou ti věci kolem,
ty rosteš k nebi, nad obzor –:
čím zhrdli tebou, jest jen stvolem,
a květem je tvé síly vzdor!
67
V MÍRNÉM VZDUCHU TICHÝCH TRAV.
Ó dospělosti klidných citů
a zralé zrno rozumu,
jak konečně jste vzrostly mi tu
těch cetek děckých na rumu!
Ó tichý vzduchu
beze vzruchu,
v tom zlatém, mírném podnebí:
vás píseň má dnes velebí!
Ni led ni žádné exotiky,
jen tráva, hle, jak zelená –
ó známe ji juž bráti s díky
a dvorně sehnout kolena,
a v levo, pravo
zvolat: bravo!
a na svých citů dobrý šat
cár modních šašků navlékat.
Svůj názor? K smíchu! Na hranici
jej jako Abel jehně dát –
68
vždyť všickni jsme jen smrtelníci
a sám i Bůh měl oběť rád.
Pak jistě za to
darem zlato,
ač dlaň-li zdvihneš nesměle,
ti hodí velcí přátelé!
A z hlavy tvé jak z jejich doupat
– to neřku, že to bude dým –
leč jistě něco bude vstoupat
až k nebes klenbám modravým.
Tak z mládí k stáru
beze sváru
i jíst i spát vždy budeš zdráv
v tom mírném vzduchu tichých trav...
Za pravdou jít i bez ctitele,
mít na lež výkřik – marný hon!
Toť tajemství je chůze celé:
dát pozor šelmám na ohon
a dělat s námi
obřad známý:
Ne zdravě žít, jak duch chce snad –
leč pokrytecky umírat!
Ó dospělosti klidných citů,
dozralé zrno rozumu,
69
jak konečně jste vzrostly mi tu
těch cetek dětských na rumu –
ó tichý vzduchu
beze vzruchu,
v tom zlatémzlatém, mírném ponebí:
náš věk vás nad vše velebí!
70
SALVE MATERIA!
(Pessimistům.)
Je umírání, hnus i vražda,
a kamením jsou na hrob dny,
a duší vznět i snaha každá
jsou hříčce, páře podobny.
Jsou zápasy a lidská muka
v té váze žití stříbrné,
že kapkou jich sta srdcí puká
a Bůh se sotva ustrne.
A víra je snad holou frází,
a cetkou k cáru – naděje,
jež na tělo si člověk hází,
než mrazem se tu dochvěje.
A květ je lží a píseň lží je,
v nich červ se, výkřik ukrývá,
a vůči pravdě, již svět žije,
vše dál je hračka blouznivá.
71
A přece kdosi smělý praví,
že někdy šťastnou chvilku má,
kdy v koutku svém, ač chud je, tmavý,
se rád a blažen zadumá.
A přece kdos prý řekne drzý,
že slyší tón a cítí květ,
a nikdy že ho neomrzí
v líc děckou zrak svůj potápět.
A přece kdosi řekne zpupně:
„Ó sladkých citů závrati,
mých šerých dnů ty příkré stupně
váš dech dost srovná, vyzlatí!“ –
A odpověď? Snad nejsi smetí,
kdo jiným v tvář tu metáš lež –
jen dím: To velké malým je ti,
že velkosť mala nechápeš!
72
„BARONŮM“ NAŠICH SPOLEČNOSTÍ.
Ne loutky s názvem, ale to jsme,
co duch v nás věkem vytvořil,
ač život na té dráze kosmé
si různě čerpá z našich sil.
Já v kancelář jdu denně k osmé,
jak boj mi o chléb uložil.
Jdu klidně za svou povinností,
jež svatou mi jak vaše ta,
ač vám snad těžší zrna rostí
ta půda, lecjaks osetá –
jeť osud pln zde rozmarností
jak kráska, ale koketa.
Ba odpusťte, že jste mi chudší
než každý marný otazník,
když ulice jen vámi hučí
(Bůh sám ví, komu za to dík!)
a z pozdravů mně vašich zvučí:
Snad přítel – leč jen úřadník!
73
Ne společností uzavřenou,
jíž vítán, kdo má groš a čas,
mně záhadnou jste jakous měnou,
v níž zlata lesk již dávno zhas’,
či losem jste, jenž vyjde ženou,
v níž hlavní výhru mníte as!
74
BLUDIČKY.
Zavedly a usmrtily,
koho ještě nezavedou?
A já mám, chci dost mít síly
pod hrudí i skrání bledou.
V mýtiny a nad bažinou,
ať juž hloubhloub, jen stále k předu:
illuse mne v náruč vinou,
já odolat nedovedu.
Květ i zpěv, sláď objímání,
a co všecko ještě cítím:
že alespoň mrtvou dlaní
bludičku si jednu chytím!
75
ZA JARNÍHO RÁNA.
Nuž vám také píseň jednu
z pomněnek svých chudých zvednu,
moje milá z mladých let,
o kteréž jsem uměl sladce
tolik kdysi vyprávět. –
Žaluzie vyhrnuty.
Vlas váš, dosud nedotknutý,
líbá pouze slunce zář.
Otevřeno. Svěžesť ranní
loká vonný budoár.
V okno jste se položila
krásná, svůdná, roztomilá,
trochu ještě ospalá.
Tak v té ranní toaletě
nejvíc jste mne jímala.
A teď očka na oblohu
v pravo, v levo: „Díky Bohu,
76
dnes již bude krásný den!“
Ó nuž ano, v nových šatech
můžete si vyjít ven!
Hle – ten půvab! Do zrcadla
celá vaše krása vpadla –
smějte se jen, dětinná!
Vím, jste ráda, že již jaro
květ si k boku upíná.
Že zas touhou prosyceny
vrátí se ty milé scény
různých kytic, rendez-vous,
odpovědí neskončených,
vzdechů, tajných úsměvů. –
Cítím sám, jak je vám blaze
kochati se na obraze
lící svých tak po ránu,
když snů luzných dojmem ještě
skráni máte otkánu!
Ale, co to – probůh, paní!
V čelo vaše mrak se shání,
očka blesky metají?!
Zrcadlo? Ó beztaktnosti,
ni Vám pravdy neztají!
77
Na to jste, ah, nemyslela,
že zas prchla zima celá
jako loni, předloni,
a že člověk květ má, plody,
ale není jabloní.
Vráska však, již shledla-li jste,jste
na své tváři dřív tak čisté,
víc jen úcty znamená:
Bez ní jste jen paní byla,
s ní však – paní zkušená!
78
JIŽ DÁVNO TOMU...
Již dávno tomu, co jsem k šeru z rána
kol Vašich oken chodil nesměle
pro pohled jen, když byla zotvírána,
na kadeř černou, ručku z úběle.
Již dávno tomu, co květ růže prvý
mně všecko od Vás, všecko, pověděl,
co naše tváře zalévalo krví,
co tajilo se v dumě našich čel.
Již dávno tomu, co jsem sedal s Vámi
a ostýchal se říc’ Vám: rozmilá!
když ručku Svou – ó jak to smysly mámí!
v mé kučery Jste teple bořila.
A naše rty a zraky se jen ptaly,
co láska jest a v prsou divný proud,
jenž rozum halí, v skráň se, paže valí,
a volá tajně: Líbat! Obejmout!
79
To bylo všecko: Chvatné políbení,
a vroucí stisk a úsměv rozmilý –
ba víc ta naše mladá láska není,
než jedna řádka prosté idyly.
Ba k smíchu byly by ty naivní chvíle,
v nichž srdce, život, byl bych provzdychal:
jen necítit z nich vůni růže bílé
a s plodů dneška nesetírat kal!
80
DVĚ PŘÁNÍ.
(Z čtenářek nejkrásnější.)
Když vidím Vás (to bývá, věřte, zhusta,
že síňka má, tak zamlklá a pustá
se postavami přátel plnívá,
jež kreslí si má mysl ohnivá
a květ si věsí tam, kde snad je pouhý mráz),
nuž hleďte, prosím, když tak vidím Vás:
Jste na rozpuku, jako poupě svěží,
v němž prudký dech již utajen je stěžístěží,
a ramen, rtů a prsou linie,
jak nejsladší jen může míti plod,
jejž rázem člověk s vášní vypije,
byť o spásu šlo při tom, o život;
když vidím Vás, s tou rosou v kyprých rtech,
a zase práhnoucích, jak jihu žhavý dech,
ty zřítelnice, které neztají,
co v hloubi oka plá Vám potají –
a v tazích svých jak cos by toužila
ta Vaše líc tak vroucí, spanilá,
81
když s podivnou se dumou díváte
na první listí, chladem zaváté,
a za písní, již v touze zapěl pták,
vzdech uniká Vám kamsi do oblak –:
Tu myslím si, by v taje lidských děl
Váš ret i duch se denně potápěl
a vášeň, cit, pláč, smavých skřítků sbor
by duše cítila a zrak měl za obzor.
Tu myslím si, kéž vše, čím život pučí,
Vás prochvívá a tiskne do náručí,
a vše, co dnes spí v srdci hlubokém,
Vám pánem vždy je jako otrokem.
Tu myslím si, kéž všecko byste četla,
co žárem psáno, i co stínem světla,
co dnes snad v slzách roní nám ta kniha,
a zítra v ráj nás, k bráně nebes zdvihá.
Pak přeju Vám to pravé, lidské žití,
kdy hoří skráň a prsa všecko cítí,
ať klam i žal je svírá najednou
či v tůň se noří perel bezednou. – – –
Dny prchají. A zase vidím Vás,
jak jarní den by květ Vám v skráně střás’
tak svěží, lehký a tak čistě bílý,
jak ten, jejž děti do dalekých mílí
svým mladým snem a zlatou nadějí
82
na cestu svou tak rády snášejí.
Zas vidím Vás s tím klidem na líci,
nic neždající, všemu věřící,
a oko Vaše, snivé, dětinné,
kde holá sněť, tam květ si navine.
Zas vidím Vás, jak ticho jdete dál,
proč zpívá pták, proč květy vichr svál
se neptajíc. A k mladé hrudi Vaší
se sotva kdy z těch lidských dojmů snáší,
co zachvělo by její hladinou.
Tak vidím Vás, jak ani jedinou
ztajenou touhou neplá Vaše líc –
Vy sníte jen, dál klidně kráčejíc;
a květy kolem voní, v plody zrají, ženou
a paprskem a písní vzduch se milo chvěje –
a nezříte, že k jádru namířenou
červ cestou jistou dál a ticho spěje.
Tu myslím si, kéž nic, co svět ten nese,
ni dechem skráně Vaší nedotkne se,
byť s nadějí tam byla láska, víra,
list knihy té ať se Vám neotvírá.
Tu myslím si: Ó jděte dál tak snivá –
snů blaho v sobě pravda neukrývá,
za její plod, jejž trnem probodá,
těch illusí je škoda – přeškoda.
83
A kolem svět v tom víru nechte spět.
Tu myslím si: To pravé štěstí asi,
jen v snech svých hledat zřídlo štěstí, krásy,
a hrudí záchvěje a celý svět
jen tušit vždy a nikdy nevidět.
Pak přeju Vám, v těch dnech jak snivě plynou,
kéž nepoznáte nikdy cestu jinou,
kde padá květ jen v hrudi zraněnou.
Ať ani vzdechem, ani bujnou písní,
života vír Vám skráně nepotřísní,
jež vlastní duše bijí ozvěnou –.
Ta kniha pravdy buď Vám zavřenou!
*
Jsou skřínky chudé tato přání obě:
buď démant v té, již vybrala Jste sobě!
84
NAPOSLED?
Již chvěly se mi jaksi dlaně
a Vám se rosil teskný hled –
„Nuž zahrejte mi na pianě,
jen jednou ještě – naposled!“
A vy jste sedla. Bílé čelo
jste naklonila v dumách vpřed:
a v akord rázem zazvučelo,
co říc’ jsme chtěli naposled.
A hrála jste. Co písní létlo
tím tónem každým v snů mých svět!
I žár i mráz i noc i světlo,
když hrála jste mi naposled.
Však čím dál, zrak Váš nad klávesy
tím víc se klížil, tměl a bled’.
A člověk neví, hlavu svěsí –
jen jednou ještě, naposled!
85
Až přitiskla se víčka očí
a na Váš můj tak žhavý ret –:
a se rtů akkord nejdivoččí
jsem do prsou vssál – naposled?
86
VŠECKO!
Zřel jsem Vám do očí. – Co as tam psáno
o žití v budoucnu pro mne i Vás?
Noci-li vášnivé či slunné ráno,
paprskem, písní veselou stkáno,
anebo večery, snů plné, krás?
Žár Vašich zřítelnic v prsou mne žhaví,
nedá mi klidně za noci spát,
za dne v sen vášně mne skolébá dravý:
„Života pramen, dí, démant jsem pravý,
pro mne ztrať všecko a všecko měj rád!“rád!
Myšlénka havraní v skráň-li ti padne,
vířívá píseň má splaší ji hned,
v náručí stisknu tě horké a vnadné
a spíš pak slunce žár na nebi schladne,
než s tebou u tebe pro tě můj hled!...“
V prsou mně víří cos, kolem jde hlava,
hledím jak okouzlen v očí těch svit:
87
každá z těch zřítelnic perla teď pravá,
jako když v rose a paprsku vstává
den tichý, májový, zlatým snem syt.
Tak plny oddání, tichy a měkky
oči ty věsí se ve rtů mých dech:
„Pro dnů svých lahodu i nocí vzteky,
pro vše, co budeš mít nyní i s věky,
na tvých jen prsou mne spočívat nech!“ –
Ni noc jen vášnivou, ni žhavé ráno,
ni pouhé večery vysněných krás –:
když’s mi tak oddaně řekla své „ano“,
celé jsem žití zřel v očích těch psáno,
ať si jde v jaro či léto i mráz –
vždyť osud na věky spojil je v nás!
88
NA VLNÁCH.
Po dlouhé zimě v slunný den
my poprvé šli spolu ven
sami, tak samotni, sami.
Obzorem jasným v šíř i dál
paprsek zlatý hravě plál,
hřející v prsou šel s námi.
Za města ryk a ruch a šum
nás vedla svěžesť jarních dum
za ruku jako dvě děti;
my cítili i na svých rtech
těch jarních nebes čistý dech –
Bože, proč ptát se: zda směti?!
Kams k řece až jsme přišli tak.
Ať člun to dobrý nebo vrakvrak,
my jsme tam vstoupili spolu
a sotva zřeli, jak se hnal,hnal
vod jarních příval na příval
kolem nás divoce dolů.
89
A pluli jsme. Ty’s ubledlá
tvář k nebi s bázní pozvedla,
jak se proud k loďky hnal lemu;
však plna víry, přemilá,
zas ke mně jsi se tulila
bez hnutí, oddaná všemu.
Tak stále blíž a stále blíž,
jak v prsa má bys vnikla již,
do mého zrak se tvůj vpíjel.
S mým srdcem tvé šlo v stejný dech
a síly klid ti v čelo leh’ –
tak člun náš vlny, proud míjel....míjel...
Až, jak té řeky divý proud,
v život své vlny bude dmout
kolem nás vážnější doba:
tak důvěrná se tul mi blíž –
což, duše má, to necítíš,
že vír tak mine nás oba?!
90
MŮJ ŽIVOT.
(Soudruhům.)
Já nechci život, jenž se kouřem ztrácí,
až kamsi v oblak klidně doletí,
by pod tím vše, co v citech zaburácí,
jen Abelovou bylo obětí.
Já nechci život, jenž, květ utržený,
se v památníky snivě uschová,
či tleti v koutku, v srdci jakés ženy
jak v budoaru soška bronzová.
Já nechci život, jenž se denně zkájí
jen exotických vůní otravou
a ve smyšleném roji pestrých bájí
do letu křídla pne si nad hlavou.
Já nechci život, jenž by na provaze
kankány tančil jako akrobatakrobat,
a s tyčí šaška býti v rovnováze
a přízeň davu znát si zachovat. –
91
Čím klesá se i čím se vstoupá výše,
taj lidské hrudi celý luštit, znát,
jak bojem, mírem burácí i dýše –
to vše bych vzal i prožil bych tak rád!
Věk zvrátit nelze. Jsem jen člověk prostý,
v myšlénce, práci, rád si hledám vděk:
a v blátě dnů přec najdu drobné skvosty
a večer ženy věrný polibek...
92
OBSAH.
Str.
Na zemi5
I. Ze společnosti:
Praktikant11
Mladý úředník, který se nedávno oženil13
Srdcem či rozumem?16
Píseň starého mládence19
Manželé21
Neznámé25
Naše doba27
„Princezna“29
II. V životě i v přírodě:
Jarní květy35
Z našeho kraje37
Jaro v městě!39
Je jaro!40
Koledou!42
Žena – meteor44
Světlo hmoty45
Jdou věky kolem48
[93]
Str.
Kraj leží přede mnou50
Z lesa52
III. Denní vřavou:
Květem je tvé síly vzdor!65
V mírném vzduchu tichých trav68
Salve materia!71
„Baronům“ našich společností73
Bludičky75
Za jarního rána76
Již dávno tomu...79
Dvě přání81
Naposled?85
Všecko!87
Na vlnách89
Můj život91
E: av; 2002
[94]