DVĚ PŘÁNÍ.
(Z čtenářek nejkrásnější.)
Když vidím Vás (to bývá, věřte, zhusta,
že síňka má, tak zamlklá a pustá
se postavami přátel plnívá,
jež kreslí si má mysl ohnivá
a květ si věsí tam, kde snad je pouhý mráz),
nuž hleďte, prosím, když tak vidím Vás:
Jste na rozpuku, jako poupě svěží,
v němž prudký dech již utajen je stěžístěží,
a ramen, rtů a prsou linie,
jak nejsladší jen může míti plod,
jejž rázem člověk s vášní vypije,
byť o spásu šlo při tom, o život;
když vidím Vás, s tou rosou v kyprých rtech,
a zase práhnoucích, jak jihu žhavý dech,
ty zřítelnice, které neztají,
co v hloubi oka plá Vám potají –
a v tazích svých jak cos by toužila
ta Vaše líc tak vroucí, spanilá,
81
když s podivnou se dumou díváte
na první listí, chladem zaváté,
a za písní, již v touze zapěl pták,
vzdech uniká Vám kamsi do oblak –:
Tu myslím si, by v taje lidských děl
Váš ret i duch se denně potápěl
a vášeň, cit, pláč, smavých skřítků sbor
by duše cítila a zrak měl za obzor.
Tu myslím si, kéž vše, čím život pučí,
Vás prochvívá a tiskne do náručí,
a vše, co dnes spí v srdci hlubokém,
Vám pánem vždy je jako otrokem.
Tu myslím si, kéž všecko byste četla,
co žárem psáno, i co stínem světla,
co dnes snad v slzách roní nám ta kniha,
a zítra v ráj nás, k bráně nebes zdvihá.
Pak přeju Vám to pravé, lidské žití,
kdy hoří skráň a prsa všecko cítí,
ať klam i žal je svírá najednou
či v tůň se noří perel bezednou. – – –
Dny prchají. A zase vidím Vás,
jak jarní den by květ Vám v skráně střás’
tak svěží, lehký a tak čistě bílý,
jak ten, jejž děti do dalekých mílí
svým mladým snem a zlatou nadějí
82
na cestu svou tak rády snášejí.
Zas vidím Vás s tím klidem na líci,
nic neždající, všemu věřící,
a oko Vaše, snivé, dětinné,
kde holá sněť, tam květ si navine.
Zas vidím Vás, jak ticho jdete dál,
proč zpívá pták, proč květy vichr svál
se neptajíc. A k mladé hrudi Vaší
se sotva kdy z těch lidských dojmů snáší,
co zachvělo by její hladinou.
Tak vidím Vás, jak ani jedinou
ztajenou touhou neplá Vaše líc –
Vy sníte jen, dál klidně kráčejíc;
a květy kolem voní, v plody zrají, ženou
a paprskem a písní vzduch se milo chvěje –
a nezříte, že k jádru namířenou
červ cestou jistou dál a ticho spěje.
Tu myslím si, kéž nic, co svět ten nese,
ni dechem skráně Vaší nedotkne se,
byť s nadějí tam byla láska, víra,
list knihy té ať se Vám neotvírá.
Tu myslím si: Ó jděte dál tak snivá –
snů blaho v sobě pravda neukrývá,
za její plod, jejž trnem probodá,
těch illusí je škoda – přeškoda.
83
A kolem svět v tom víru nechte spět.
Tu myslím si: To pravé štěstí asi,
jen v snech svých hledat zřídlo štěstí, krásy,
a hrudí záchvěje a celý svět
jen tušit vždy a nikdy nevidět.
Pak přeju Vám, v těch dnech jak snivě plynou,
kéž nepoznáte nikdy cestu jinou,
kde padá květ jen v hrudi zraněnou.
Ať ani vzdechem, ani bujnou písní,
života vír Vám skráně nepotřísní,
jež vlastní duše bijí ozvěnou –.
Ta kniha pravdy buď Vám zavřenou!
*
Jsou skřínky chudé tato přání obě:
buď démant v té, již vybrala Jste sobě!
84