Když vidím Vás (to bývá, věřte, zhusta,
že síňka má, tak zamlklá a pustá
se postavami přátel plnívá,
jež kreslí si má mysl ohnivá
a květ si věsí tam, kde snad je pouhý mráz),
nuž hleďte, prosím, když tak vidím Vás:
Jste na rozpuku, jako poupě svěží,
v němž prudký dech již utajen je stěží,
a ramen, rtů a prsou linie,
jak nejsladší jen může míti plod,
jejž rázem člověk s vášní vypije,
byť o spásu šlo při tom, o život;
když vidím Vás, s tou rosou v kyprých rtech,
a zase práhnoucích, jak jihu žhavý dech,
ty zřítelnice, které neztají,
co v hloubi oka plá Vám potají –
a v tazích svých jak cos by toužila
ta Vaše líc tak vroucí, spanilá,
když s podivnou se dumou díváte
na první listí, chladem zaváté,
a za písní, již v touze zapěl pták,
vzdech uniká Vám kamsi do oblak –:
Tu myslím si, by v taje lidských děl
Váš ret i duch se denně potápěl
a vášeň, cit, pláč, smavých skřítků sbor
by duše cítila a zrak měl za obzor.
Tu myslím si, kéž vše, čím život pučí,
Vás prochvívá a tiskne do náručí,
a vše, co dnes spí v srdci hlubokém,
Vám pánem vždy je jako otrokem.
Tu myslím si, kéž všecko byste četla,
co žárem psáno, i co stínem světla,
co dnes snad v slzách roní nám ta kniha,
a zítra v ráj nás, k bráně nebes zdvihá.
Pak přeju Vám to pravé, lidské žití,
kdy hoří skráň a prsa všecko cítí,
ať klam i žal je svírá najednou
či v tůň se noří perel bezednou. – – –
Dny prchají. A zase vidím Vás,
jak jarní den by květ Vám v skráně střás’
tak svěží, lehký a tak čistě bílý,
jak ten, jejž děti do dalekých mílí
svým mladým snem a zlatou nadějí
na cestu svou tak rády snášejí.
Zas vidím Vás s tím klidem na líci,
nic neždající, všemu věřící,
a oko Vaše, snivé, dětinné,
kde holá sněť, tam květ si navine.
Zas vidím Vás, jak ticho jdete dál,
proč zpívá pták, proč květy vichr svál
se neptajíc. A k mladé hrudi Vaší
se sotva kdy z těch lidských dojmů snáší,
co zachvělo by její hladinou.
Tak vidím Vás, jak ani jedinou
ztajenou touhou neplá Vaše líc –
Vy sníte jen, dál klidně kráčejíc;
a květy kolem voní, v plody zrají, ženou
a paprskem a písní vzduch se milo chvěje –
a nezříte, že k jádru namířenou
červ cestou jistou dál a ticho spěje.
Tu myslím si, kéž nic, co svět ten nese,
ni dechem skráně Vaší nedotkne se,
byť s nadějí tam byla láska, víra,
list knihy té ať se Vám neotvírá.
Tu myslím si: Ó jděte dál tak snivá –
snů blaho v sobě pravda neukrývá,
za její plod, jejž trnem probodá,
těch illusí je škoda – přeškoda.
A kolem svět v tom víru nechte spět.
Tu myslím si: To pravé štěstí asi,
jen v snech svých hledat zřídlo štěstí, krásy,
a hrudí záchvěje a celý svět
jen tušit vždy a nikdy nevidět.
Pak přeju Vám, v těch dnech jak snivě plynou,
kéž nepoznáte nikdy cestu jinou,
kde padá květ jen v hrudi zraněnou.
Ať ani vzdechem, ani bujnou písní,
života vír Vám skráně nepotřísní,
jež vlastní duše bijí ozvěnou –.
Ta kniha pravdy buď Vám zavřenou!
Jsou skřínky chudé tato přání obě:
buď démant v té, již vybrala Jste sobě!