SRDCEM ČI ROZUMEM?

SRDCEM ČI ROZUMEM?
Jak těším se, mé neviňátko, ač jsi mi cizí, neznámé, že mříž, jež brání říci: Matko! má ruka náhle poláme. Své matky být, či býti něčí, to poznal bys, až budeš větší – leč nemyslím tak chtě tvůj dík, jsem za to s platem úřadník. Tak děl jsem si, když jako v snění jsem do spisů zřel na jméno a k slovům „tajné oddělení“ jsem připsat mohl: „zjištěno!“zjištěno“! To ze sta skončit jedno dílo se přece šťastně podařilo, a já svou prací hrd jsem, rád, že děcku mohu matku dát! 16 Pak spisy zase balím s chvatem – hle, na zem jakýs lístek pad’, neznámé psaní s dnešním datem, to ještě dlužno čísti snad. Kdo píše to? Hle, čtyři strany, a konec v samých slzách psaný: „O slitování, pro Boha!“ a podpis: „Matka nebohá.“nebohá“. „Ó, pane můj, kéž k srdci linou vám slova moje zoufalá: já nemohu jít cestou jinou, ač ráda bych se přiznala. Jste na stopě – ó, jak to děsné, když v slabé chvíli žena klesne a trestem za svůj hřích a pád své dítě nesmí chtít ni znát. Jste na stopě! Ó jak se chvěji: snad zítra, dnes – již všecko vím – a já i dítě v beznaději pak žitím půjdem’ ledovým. Div smyslů mi to nepomate! Jste na stopě! Mě vypátráte a s matkou dáte dítěti jen bídu snad a prokletí! 17 Nuž, slyšte, pane, spis to svědčí a v soucitu vše přečtěte: Zda prospěch můj kdy byl mi větší než blaho mého dítěte! Já v nádbytku mu vychování neznámou mohla dáti dlaní a v život vše až k přepychu mu mohu skytat potichu. Však z mateřství-li usvědčena, žebračkou budu nejchudší a děcka mého zlatá plena se v holé změní náručí. Lvem hladovým mě osud hlídá: Bez matky blaho – s ní jen bída – ó slitování, pro Boha!“ A podpis: „matka nebohá“....nebohá“... S tajeným dechem jako v snění jsem do spisů zřel na jméno, když k slovům „tajné oddělení“ jsem připsati měl: zjištěno! Hruď mrazila mě, žehlo čelo a péro se mi v ruce chvělo – kdo víc tvůj, dítě, získá dík: zda člověk nebo úřadník?! 18