Jak těším se, mé neviňátko,
ač jsi mi cizí, neznámé,
že mříž, jež brání říci: Matko!
má ruka náhle poláme.
Své matky být, či býti něčí,
to poznal bys, až budeš větší –
leč nemyslím tak chtě tvůj dík,
jsem za to s platem úřadník.
Tak děl jsem si, když jako v snění
jsem do spisů zřel na jméno
a k slovům „tajné oddělení“
jsem připsat mohl: „zjištěno“!
To ze sta skončit jedno dílo
se přece šťastně podařilo,
a já svou prací hrd jsem, rád,
že děcku mohu matku dát!
Pak spisy zase balím s chvatem –
hle, na zem jakýs lístek pad’,
neznámé psaní s dnešním datem,
to ještě dlužno čísti snad.
Kdo píše to? Hle, čtyři strany,
a konec v samých slzách psaný:
„O slitování, pro Boha!“
a podpis: „Matka nebohá“.
„Ó, pane můj, kéž k srdci linou
vám slova moje zoufalá:
já nemohu jít cestou jinou,
ač ráda bych se přiznala.
Jste na stopě – ó, jak to děsné,
když v slabé chvíli žena klesne
a trestem za svůj hřích a pád
své dítě nesmí chtít ni znát.
Jste na stopě! Ó jak se chvěji:
snad zítra, dnes – již všecko vím –
a já i dítě v beznaději
pak žitím půjdem’ ledovým.
Div smyslů mi to nepomate!
Jste na stopě! Mě vypátráte
a s matkou dáte dítěti
jen bídu snad a prokletí!
Nuž, slyšte, pane, spis to svědčí
a v soucitu vše přečtěte:
Zda prospěch můj kdy byl mi větší
než blaho mého dítěte!
Já v nádbytku mu vychování
neznámou mohla dáti dlaní
a v život vše až k přepychu
mu mohu skytat potichu.
Však z mateřství-li usvědčena,
žebračkou budu nejchudší
a děcka mého zlatá plena
se v holé změní náručí.
Lvem hladovým mě osud hlídá:
Bez matky blaho – s ní jen bída –
ó slitování, pro Boha!“
A podpis: „matka nebohá“...
S tajeným dechem jako v snění
jsem do spisů zřel na jméno,
když k slovům „tajné oddělení“
jsem připsati měl: zjištěno!
Hruď mrazila mě, žehlo čelo
a péro se mi v ruce chvělo –
kdo víc tvůj, dítě, získá dík:
zda člověk nebo úřadník?!