U BÁSNÍKOVY MATKY.

Antonín Klášterský

Jak minout moh jsem básníkovy matky, kol jejího jda domku v městě malém? Když spatřila mne, zaplakala žalem, leč potom úsměv na rtech zkvet jí sladký. Jak měl vás rád, ó, buď mu lehká země – už ani bych vás byla nepoznala; nu, snacha, víte, se pak zase vdala, však hodná je a přijíždí sem ke mně. Můj zlatý hoch! Já neviděla ráda, že pořád píše – z rána, na úsvitě i pozdě v noci – jediné mé dítě, v něž člověk vši svou lásku, naděj skládá. Teď žehnám jen těm květům, které uvil, těm knížkám jeho – jsem tak sama – sama; a když v nich čtu, byl láska ke mně samá, hlas jeho slyším, jak by ke mně mluvil. Zrak nebolí-li? Ano, neviděti začínám silně, namahá mne čtení, však na ty básně vidět třeba není, ty čtu již dávno — dávno po paměti...

Patří do shluku

kritik, napsat, autor, psát, čtenář, verš, honorář, přečíst, literát, nakladatel

655. báseň z celkových 821

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Tasso. (Jaroslav Vrchlický)
  2. MĚSÍČEK. (Adolf Červinka)
  3. KUKAČKA. (Josef Svatopluk Machar)
  4. Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů. (Bohdan Kaminský)
  5. PÍSEŇ ŽIVOTA. (Josef Svatopluk Machar)
  6. Zavržený. (Alois Škampa)
  7. None (Jan Neruda)
  8. ŠEDIVÉ DNI. (Jaroslav Goll)
  9. Když hledím v měkké oko Tvé. (Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský)
  10. 436. „Sám? – ei věru velkou křivdu děješ (Jan Kollár)