U BÁSNÍKOVY MATKY.

Antonín Klášterský

U BÁSNÍKOVY MATKY. Památce Ant. Klose.
Jak minout moh jsem básníkovy matky, kol jejího jda domku v městě malém? Když spatřila mne, zaplakala žalem, leč potom úsměv na rtech zkvet jí sladký. Jak měl vás rád, ó, buď mu lehká země – už ani bych vás byla nepoznala; nu, snacha, víte, se pak zase vdala, však hodná je a přijíždí sem ke mně. Můj zlatý hoch! Já neviděla ráda, že pořád píše – z rána, na úsvitě i pozdě v noci – jediné mé dítě, v něž člověk vši svou lásku, naděj skládá. Teď žehnám jen těm květům, které uvil, těm knížkám jeho – jsem tak sama – sama; a když v nich čtu, byl láska ke mně samá, hlas jeho slyším, jak by ke mně mluvil. Zrak nebolí-li? Ano, neviděti začínám silně, namahá mne čtení, však na ty básně vidět třeba není, ty čtu již dávno — dávno po paměti... 11