CIKÁDY.

Antonín Klášterský

CIKÁDY.
Na břehu moře blízko u přístavu na platanech zní z rána koncert cikád, a sotva kdo výš pozvedne svou hlavu, hlas jejich slyše cvrčeti a sykat a plesně zvučet jitra ku pozdravu. Ni hřmot, jak zboží do lodí se skládá, křik prodavačů, kupců kolem nůší, hvizd parníků, lodníků křik a váda, ni chodců kroky – nic je nevyruší, všem – nikomu zní zpěv jich, píseň ráda. A chvílemi jak cikád zpěv se slívá, jak by v něm moře vystihnouti chtěly, syk, šumot vln, jenž monotonně splývá – leč jak je sláb, jak chabý zpěv jich celý, když poslechneš, jak moře blízko zpívá. Oč líp je nám, kdož světem nevšímáni a zapomněni pro ty shony všední zde pějeme nad žití mořskou plání, jež jednotvárná, stejná je den ke dnidni, a každý mžik přec jiná k nevypsání? Kde na tisíce křižuje se tónů: pláč děcka, bídy vzkřik, děs beznaděje, řev děl, bouř hromu, hudba starých zvonů, šept lásky, vášně skřek, jež srdcem chvěje, ples, kletba, jásot, vzlykot tichých stonů! Jsme cikády jen zdravící nach zoře, a píseň všech nás, nechť nás na tisíce, a ať v ní radost zvučí nebo hoře, zpěv cikád jednotvárný, slabý jen – nic více, co věčně zní, hřmí, bouří, jásá moře. 21