V COLOSSEU.

Antonín Klášterský

V COLOSSEU.
Stojím uprostřed chmurného amfitheatru, a zrak můj se dívá, co nade mnou nebe a v slunné záři se koupu, na mocná zdiva, na spousty oblouků, pilířů, sloupů, na stupňů, sedadel pásy. Zde usedal caesar – tam Vestálky asi – tam senát – tam tribuni – rytíři v pýše, a výš tam a výše lid tísnil a vlnil se, na hlavě hlava, co řidičů rozkazy zněly a odkudsi zdola i šelma zařvala dravá. A zleva i zprava již gladiátoři v arénu hřměli: Ave, caesar, morituri te salutant! Co ruchu a šumu, co barev a lesku v tom lidstva zmítaném moři! Zbroj svítí, zříš zářit i každou sponu a přezku, a jak zrak všem hoří, jak jásají, mávají, zvedají ruce, když zápasník padá a krev se rozlévá v písku, aneb když povstav, zápolit znovu se chystá, jak celá se aréna zavlní prudce a s každého místa řev ječí, pln chtivosti krve a zloby: Dobij ho, dobij! To všecko zřím v duchu. Leč náhle zdi holé, hle, šíří se, rozestupují v kruh daleko ještě větši, až za obzor předaleký, a uprostřed luka a pole a pláně a vrchy a lesy a cesty a řeky, jež valí se, dují. 32 A zase kdes caesar, jenž chtěl by dobýti světa, se dívá, ne smaragdem, ale svým kukátkem v dáli, jak za četou v útok hřmí četa, ne hlouček již malý, ale hlav tisíce tisíců proud jak se valí a znamení smrti jak na každé napsáno čelo, a z hrdel všech jako by znělo: Ave, caesar, morituri te salutant! Řev, hukot a zápas. Povely, polnice znějí k divému reji. Bodáky blýskají. Děla zkázu svou soptí. Granáty hvízdají, bouchají pušky. Na sta těl padá – ten klne – ten chroptí – zem chví se a loká krve červené stružky. A potom ticho, děs tupý, těl jen tu bezduchých leží kupy a kupy. Ale to caesar již v stanu v kruhu svých praetorianů se směje a choti o velkém vítězství píše, o moci své říše, rozdává medaile, slaví svůj osud. Smích, hovor a jásot. Cinkají číše. Procitám ze sna. Stojím tu dosud v nesmírném kruhu arény římské. Ale teď Coloseum zdá se mi malé. 33