MOŘE.

Antonín Klášterský

MOŘE.
Zas pozdravuji něm a okouzlený tě zelené tam v dáli na obzoře a blíž tak modré a zde s krajkou pěny u pat mých siné – široširé moře! Tvůj hlas jsem slýchal často na severu v své tiché síni v bolesti a mdlobě a v smutných dumách, v chladného dne šeru, jak voláš mne a zveš a lákáš k sobě. A tak jsem přišel zas a tady stojím. Můj duch se chvěje, zrak můj letí, žasne, jak po prvé bych hleděl k dálkám tvojim, co šeptá ret: Máš léky pro mne spasné? Co dáš mi – ptám se – rád se vzdám ti celý – za léta běd a křivd a muky denní, za ztráty snů a zklamání a žely? A z tvých vln zní mi tiché: Zapomnění! A z tebe, větry bouřlivě když dují, jak přes balvan se řítíš, vrháš k skále, jak duchů hlas z tvých prohlubní a slují zní vítězně mi, mocně: Přes vše dále! A z tebe náhle při trub tvojich hlase, jak na postať by houstla tvoje pěna, se před mým zrakem vznáší ve své kráse Afrogeneia, bohyně a žena. 20