V POSTOJNĚ.

Antonín Klášterský

V POSTOJNĚ.
Zas po letech jsem cestou zapad’ sem, kde pod zemí svět divů leží skrytý, kde ve velikých slujích stalaktity nesčetných světel jiskří odrazem: tu z půdy rostou a tam se stěn visí jak zvěra kly, jak jehly obrovité, jak cypřiše, jak svíce, clony svité, jak varhan píšťaly, jak zvířat rysy. A od alberga svého jak jdu k skále, kde v podzemí vstup – dvě zřím děti malé: jdou přede mnou, v svých ručkách knížky mají, neb ze školy jdou as, a neustále „Che ora è“ si říkají a melou, cpou v hlavičky. Ach, běda tomu kraji! Dřív slovinský – teď myslím cestu celou – po strašné válce ve jho padl cizí, a deset let pán nový krutou patou řeč domácí už šlape, všem tu svatou, že poslední už po ní stopa mizí! A tu až v hloubi, bolnou lítost cítě, jsem zachvěl se a s hrůzou v duši svátou si pomyslil, že scházelo, ach, málo, by také u nás, v české vísce dítě Wie viel Uhr ist’s?“ se nyní asi ptalo. 17