ZE SIENY.

Antonín Klášterský

ZE SIENY.
Jak jeden verš se někdy v duši skryje jak muška v květ! Jak démant když jej vryje v zrcadla plochu. Prach pak na něj slétá a na sta dojmů nových celá léta se vrší naň, a on přec živ a v mžik se jeden ozve... skrytý souputník, jak nějaká z let dávných melodie když napadla tě. Bloudím po Sieně. V spleť uliček se úzkých ztrácím denně, nad dómem žasnu, nad façádou pestrou, jež orvietské jako mladší sestrou, nad půdou chrámu plnou sgrafit stojím, krok učinit se po ní skorem bojím a myslím si, že ta je hodna jen, by samotný Ráj byl ji vydlážděn a andělé jen vznášeli se nad ní. Mou hlavu snové obletují ladní, když fontány zřím, loggie, s touhou spěji k palácům starým – Strozzi – Tolomei – Piccolomini – v dojmech stále nových se vzdávám kouzlu maleb Sodomových; k piazze scházím po zvětralých schodech, v sad za městem jdu pro stín si a oddech – a při tom stále, v tichu – v ulic ruchu – v kostelích – sálech – sadech zní mi v uchu jak včely bzukot, jako vánku steny: „Bůh pravil Smrti: Vstaň, jdi do Sieny!“ 38